Today on Tomorow

Safira zaryla drápy do země. Ať už jsme pryč!
Eragon a Roran nechali viset zavazadla a zásoby ve větvích stromu a vyškrábali se na Safiřin hřbet. Nemuseli se zdržovat sedláním, protože na sobě měla sedlo už od uplynulé noci. Šupiny na zádech sálaly teplem. Eragon se pevně chytil jednoho z trnů na krku, aby pak ustál náhlé změny směru. Roran jej jednou rukou sevřel kolem pasu, druhou zamával kladivem.
Když se Safira přikrčila a následně jediným mohutným odrazem poskočila k okraji strže, zapraskal pod její tíhou kus pryskyřice, na chvíli zakolísala, ale vzápětí už roztáhla svá obrovská křídla. Jejich tenké membrány se napjaly a vypadaly jako dvě průhledné plachty, když dračice vyrazila vzhůru k nebi.
"Ne tak pevně," zavrčel Eragon.
"Promiň," odvětil Roran a uvolil své objetí.
Safira opět poskočila, a tak se další rozhovor stal nemožným. V nejvyšším bodě mocně mávla křídly, takže se najednou ocitli v trojnásobné výšce. S každým dalším záběrem se blížili k dlouhým úzkým mrakům táhnoucím se k západu.
Safira stočila jejich let směrem k Helgrindu, Eragon se zadíval nalevo a z té výšky spatřil otevřenou krajinu okolo jezera Leona. Široký pruh husté mlhy, šedé a tajemné v šeru svítání, stoupal z vody, podobný čarodějnickému ohni spalujícímu hladinu. Eragonovi bylo líto, že i když se snažil, ani svým sokolím zrakem nedohlédl na vzdálenější pobřeží nebo na jižní hřebeny Dračích hor. Od té doby, co opustil údolí Palancar, nespočinuly jeho oči na milovaných horách, kde strávil své dětství. Na severu ležela Dras~Leona, obrovská pulzující masa, z níž mohl rozpoznat jen hranatý obrys proti hradbě mlhy, která kryla západní část. Jedinou budovou, kterou poznal, byla katedrála, v níž jej napadli kdysi ra'zakové, její ostrý stín se nad zbytkem města rýsoval jako hrot kopí.
A někde v té krajině, jež se míhala pod nimi, ležely zbytky tábora, kde ra'zakové smrtelně zranili Broma. Uvědomil si, jaký vztek a zoufalství tenkrát cítil, stejně jako v den, kdy byl zavražděn Gero a jejich farma byla zničena až do základů, a to mu dodalo odvahu postavit se ra'zakům v boji.
Eragone, řekla Safira, dnes budeme nejspíš muset skrývat své myšlenky i mezi sebou.
Ne, ledaže by se objevil další kouzelník.
Jakmile se slunce vyhouplo nad horizont, ozářilo celý kraj kuželem zlatavého světla. V tom okamžiku ožil ještě před chvílí jednotvárný svět celou paletou barev: mlha zbělala, voda se zbarvila jasně modrou, blátem obalené hradby obklopující centrum Dras~Leony odhalily své omšelé žluté zdivo, stromy se zahalily do všech možných odstínů zelené a půda se celá rozsvítila červenou a oranžovou. Nicméně Helgrind zůstával stále stejný jako obvykle - černočerný. Jak přilétali blíž a blíž, hora kamene neustále rostla. I z té výšky působila hrozivě.
Plachtili směrem k úpatí skály, Safira se naklonila prudce k levému boku, až by Eragon s Roranem spadli, kdyby si nepřipoutali nohy k sedlu pomocí řemínků. Pak přeletěla nad plošinou a oltářem, kde vykonávali helgrindští kněží své obřady. Do okraje Eragonovy přílby prudce narazil kvílející vítr a téměř jej ohlušil.
"V pořádku?" zakřičel Roran.
"Otroci už jsou pryč!"
Když Safira obrátila svůj sestup a začala strmě kroužit vzhůru kolem Helgrindu, Eragona vtláčel do sedla silný tlak. Snažili se najít vstup do doupěte ra'zaků.
Nic, dokonce ani díra dost velká na to, aby se jí protáhla krysa, prohlásila Safira. Zpomalila a zůstala viset na místě poblíž hřebenu, který pojil třetí nejnižší ze čtyř vrcholků s výčnělkem nad nimi. Rozeklané výstupky ještě zvětšovaly hluk vytvářený každým mávnutím křídel, až se mohl svou silou vyrovnat úderu hromu. Eragonovy oči se zalily slzami, jak ho do tváře udeřil závan větru.
Zadní stranu skalisek zdobila síť bílých žilek, jelikož v puklinách zamrzla voda a porušila tak kámen. Nic jiného nekazilo zasmušilou temnotu helgrindské skály, jejíž hrany časem ohladil vítr. Mezi kosými kameny nerostly žádné stromy, keře, tráva, mechy nebo lišejníky, dokonce ani orli si nedovolili postavit hnízdo na polorozpadlé římse. Věren svému jménu, byl Helgrind místem smrti, tyčil se ostrý jako břitva, špičaté zuby protínaly oblohu a zemi jizvily pukliny.
Eragonova mysl se rozběhla krajinou, aby si potvrdil přítomnost jednoho z otroků a dvou lidí uvězněných někde uvnitř, které objevil během včerejšího dne, ale nenašel ani ra'zaky, ani lethrblaka. Když nejsou tady, tak kde mohou být? podivil se. Rozhodl se místo prohledat znovu a objevil něco, co mu předtím uniklo - osamělý hořec, kvetoucí ani ne padesát stop před nimi na místě, kde měl být podle všeho tvrdý kámen. Kde asi bere dost světla, aby přežil?
Safira na jeho otázku odpověděla usednutím na drolící se výčnělek. Na chvíli ztratila rovnováhu, a tak musela zamávat křídly, aby svůj kousek vyrovnala. Místo toho, aby koncem křídla narazila do kamene, ponořil do skály a pak se zase vynořil zpět.
Safiro, viděla jsi to!?
Ano.
Safira vyrazila kupředu, postrčila svůj čenich směrem ke kolmé kamenné stěně, vždy se po zhruba dvou palcích zastavila, jako by čekala, že se chytí do pasti, a pak zase pokračovala v postupu. Šupinou po šupině se Safiřina hlava nořila do nitra Helgrindu, až tím jediným, co z ní Eragon viděl, byl krk, tělo a křídla.
Je to jen iluze! zvolala Safira.
S mocným mávnutím opustila výběžek a vrhla se po hlavě vpřed. Eragon se musel hodně ovládat, aby si rukama nezakrýval tvář v zoufalé snaze uchránit se od strašného nárazu do skaliska.
Za okamžik už se ale díval do rozlehlé klenuté jeskyně zalité ranním světlem, které Safiřiny šupiny odrážely a vytvářely tak tisíce malých zářících flíčků napříč celou slují. Eragon se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že za nimi není žádná stěna, pouze ústí jeskyně a dechberoucí výhled do krajiny.
Mladý Jezdec se zašklebil. Nikdy jej nenapadlo, že by mohl Galbatorix schovat doupě ra'zaků pomocí kouzel. Id.iote! Příště se budeš muset polepšit, pomyslel si. Uvědomil si, že když bude Galbatorixe podceňovat, poskytuje mu skvělou příležitost, jak je všechny zabít.
Roran zaklel a řekl: "Příště mě varujte, než zase uděláte něco takového."
Eragon se předklonil a uvolnil si nohy ze sedla, přičemž ostražitě pozoroval okolí, jestli se odněkud neočekávaně nevynoří nebezpečí.
Do jeskyně se vstupovalo oválným otvorem, asi padesát stop vysokým a šedesát stop širokým. Následně se prostor rozšiřoval do zhruba dvojnásobné velikosti a končil na dostřel luku hromadou tlustých kamenných deskami, které se o sebe nejistě opíraly a vypadaly, že se každou chvílí zbortí. Podlaha pokrytá prachem a zbrázděná rýhami svědčila o tom, že odtud často vylétávají a také se vracejí lethrblaka. Podobné tajemným klíčovým dírkám se z jeskyně rozbíhalo pět nízkých chodeb prorážejících její stěny lomenými oblouky dost velkými na to, aby vyhovoval i Safiře. Eragon opatrně prozkoumal tunely, ale spatřil jen neproniknutelnou tmu, díky níž se zdály být opuštěné, což si rychle ověřil svou myslí. Z hlubin Helgrindu se ozývalo podivné a nesrozumitelné bručení, naznačující, že tam kdesi ve tmě odehrávají tajuplné události. Poblíž kapala voda. K šepotu se přidával také Safiřin hlasitý dech, který vyplňoval celý prostor. Nejzřetelnějším znakem jeskyně byla však směsice vůní, která ji prostupovala. Převažoval pach studených kamenů, nicméně Eragaon zaznamenal i závan vlhkého vzduchu a zeminy, ale také něčeho mnohem horšího - odporně nasládlý zápach hnijícího masa.
Uvolnil pár posledních řemínků a přehodil pravou nohu přes Safiřiny trny, takže jí mohl pohodlně seskočit se zad. Roran provedl na opačné straně totéž.
Než stačil svůj úmysl dovést do konce, zaslechl Eragon mezi šepotem i něco jiného, zvuk, který mu trhal uši - spoustu úderů, jako by někdo bouchal kladivy do kamene. O chvilku později se zvuk ozval znovu. Oba se Safirou zadívali směrem, ze kterého přicházel.
Z lomeného průchodu se vynořil ohromný temný stín. Vypouklé černé oči. Sedm stop dlouhý zobák. Netopýří křídla. Nahé a holé tělo s vlnícími se svaly. Spáry jako ocelové hroty.
Safira se zakymácela, jak se snažila vyhnout lethrblaka, ale bezúspěšně. Stvůra se řítila k jejímu pravému boku, Eragonovi se zdálo, že by se svou silou a zběsilostí mohla vyrovnat lavině.
Díky nárazu, který jej poslal na druhou stranu jeskyně, neměl tušení, jak se následující události ve skutečnosti staly. Náraz jej odhodil na druhý konec jeskyně. Jeho bezhlavý let skončil stejně náhle, jako začal, když zády narazil do něčeho tvrdého a hladkého, dopadl na podlahu a podruhé se uhodil do hlavy.
Tento poslední náraz vyrazil zbývající vzduch z Eragonových plic. Omráčený ležel zkroucený na boku, lapající po dechu a snažící se znovu získat kontrolu nad bezvládnými končetinami.
Eragone! zařvala Safira.

Zdroj-www.alagaesie.net