Today on Tomorow

Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoliv jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh.

Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření. Pro autorův obraz je příznačné, že vznikl takřka před dvaceti lety, kdy u nás problémy s drogovou závislostí teprve začínaly. Tehdy šlo o dílo varovné, dnes, bohužel, je tomu jinak. Síla románu tím neztratila na účinnosti, právě naopak.

..úryvek..

...Tak tedy definitivně. Konec! Pokusil se znovu vdechnout chladnoucí, ale na tuto čtvrť výjimečně voňavý vzduch počátku léta, nebo spíš tmu, jenže jako by ho tělo přestalo poslouchat. Křečovitá bolest v hrudníku. Plicní embolie? Takhle to přece nesmí skončit! Sebral všechnu sílu, co mu zbyla, aby vtáhl trochu vzduchu do plic. Jen zachrčení. Nic víc. A krvavá pěna. Znovu ta bolest. Dlaně přitiskl na prsa, v nichž to teď pálilo k nevydržení. Převalil se na bok. Stará bolest nohou. Ale ta už ho nepřekvapovala. I v šatech cítil vlhkost dlažby oslizlé nedávnou dešťovou přeháňkou. Jako když pod vodou dojde člověku dech, ale hladina je strašně daleko. Takhle tedy vypadá konec?
Křeč ho zkroutila tak, že udeřil hlavou do popelnice. Musí plavat. Plavat nahoru, i když má člověk pocit, že už nemůže. Já nechci umřít. Pomozte mi někdo, proboha!
Byl by křičel na celou tu pustou ulici osvětlenou třemi zářivkami z deseti. Na popelnice, špinavé výlohy, temná okna suterénních bytů. Na rohu, kde ležel, největší tma. Hučení porouchané výbojky. Nebo je to uvnitř? V hlavě? Odlesky světla reflektoru z nedaleké stavby metra. Obloha zpola zakrytá lešením proti padající omítce. Zápach odpadků. A ta hnusná krvavá pěna u pusy.
Pomozte mi, sakra! Všichni zalezlí doma u televizí nebo v peřinách. Znovu zalapal po dechu. Nedokázal ze sebe vypravit jedinou hlásku. Jak jsem se tu vlastně octl? Výkladní skříň něčeho, co zřejmě byl kdysi obchod, a puch rozkládající se moče. Nejspíš mě vytáhli na ulici, sotva jsem se předávkoval. Aby policajti náhodou nespojovali mou smrt s bytem, kde jsme byli. Bestie! - copak ani nezavolali doktora? Idioti! Aspoň záchranku! To by jim přece nic neudělalo. Debilové. Teď by nejspíš uvítali, kdybych umřel! Odpadlo by nebezpečí, že přiznám, kde jsem byl. A celá obrovská flaška s perníkem bude jenom jejich! Zásoba nejmíň na měsíc! Klapot střevíčků. Jak radistovo SOS.
Pokusil se nadzdvihnout, ale ruce se pod ním podlomily. Padl temenem na dlažební kostky.
Zatraceně! Překulit tělo do cesty těm dvěma párům nohou v mini! Z parníku nebo diskotéky, blesklo mu hlavou. V takové noci bez doprovodu?
Chichotání. Michal se nezmohl na víc než na hlasité zachrčení. Smích majitelek střevíčků utichl v jediném okamžiku. Dva páry zřejmě krásně opálených nohou jak čtyři solné sloupy.
Proboha dělejte něco! Mluvit nemohl. Jen sípání. Marné pokusy o nadechnutí. Umřu, bliklo mu znovu výstražně v mozku. A pak se v něm všechno sevřelo, až mu vytryskly slzy. Zkroutil se, přitáhl kolena k bradě, prsty křečovitě zaťal do nohou. Lýtka i stehna v jediném ohni. Proboha! Ani bolest v plicích nepomíjela. S koleny přitlačenými k hrudníku už opravdu žádná šance znovu popadnout dech. V jediném zlomku vteřiny ztratím vědomí. A dál už nic. Vykopl ty zatracené nohy někam do sebe. Je ožralej, pojď, zaznělo kdesi nad levou mini sukní a bílým trikem s hlubokým vykrojením pod paží. Prsa bez podprsenky, dlouhé černé vlasy, zděšení v obličeji.
Nána! Co když ho někdo přepadl? řekla ta druhá. Rudé triko s kaligrafickými znaky čínského písma.
Přepadl, zajásal v duchu Michal.
Cože? - Co když ještě někde tady... Poplašené kvokání zděšené černovlásky a vzápětí klapot střevíčků někam do ztracena. Přece mě tu nemůžou jen tak nechat! Stepování druhých střevíčků, které vyrazily za prvními. Blonďaté vlasy svítící v polotmě. Zrychlující se virbl podpatků na dláždění. Jako by každá rána zasáhla Michalovu lebku.
Počkej, Evo, počkej! zakřičel blondýna hlasem teď už také roztřeseným hrůzou. Eva, uvědomil si ještě, než ztratil vědomí. Eva! Z parníku přistávajícího u mola se výbuchy přiopilého veselí mísily s poslední melodií té večerní plavby.
Co je vám? Pane?
Kdosi ho pleskal po tváři. Doktor? Bolest v prsou, jako kdyby mu někdo vzal plíce do dlaní a vší silou stiskl. Zkažený dech psa zvědavě čichajícího k Michalovi.
Aragaku, fuj! Jakýsi vyjevený šedesátník s bříškem, které nezakryje ani staré sako, a pečlivě pěstovaným knírem. Na procházce se svým miláčkem? Ty dvě krávy ani nezavolaly sanitku? Eva! Zasténal, jak se marně pokusil říct, že potřebuje doktora. Jste opilý? Zavrtěl hlavou, ale ten pohyb rozpoutal jen novou vlnu bolesti. Potřebujete doktora? Hladina vody prosvětlená sluncem. Paprsky rozlámané vlnkami. Ještě pár okamžiků vydržet a pak... zhluboka nadechnout. Taková nádhera. Kolikrát jsem tohle zažil? Povinné soboty a neděle na chatě, abych byl pod dohledem. Jenže jak dlouho bude ještě trvat, než přijede doktor? Možná se už nikdy nevynořím. Studený pot po celém těle. Nebo jen vzlínající vlhkost ze spár dlažebních kostek?
Běž už proboha! Co stojíš, idiote?
Chlápek se psem na řemenu bezradně přešlapoval. Rozhlížel se po nějaké telefonní budce. Na okamžik měl dojem, že začíná cítit známou bolest u srdce. Nebo že se každou chvíli může ozvat. Jako ráno. Sednout si aspoň na chvíli. Než se zas zklidní tep. Přestat konečně s těmi proklatými cigaretami. Dřív než bude pozdě. Než bude ležet na chodníku stejně bezmocně jako tenhle, vyrojilo se mu v hlavě. Michal zalapal po dechu, jeho tělo se znovu prohnulo do oblouku a dopadlo na dlažbu. Teprve tohle uvedlo vyděšeného majitele psa do pohybu. Srdce nesrdce. Rozběhl se, ještě ani nevěděl kam. Štěkající pes za ním. Kde je tady budka, zatraceně, přemýšlel Michal. Jak dlouho se to vůbec ještě dá vydržet?
Chlápek najednou prudce změnil směr. Na okamžik vypadal, že jenom zavrávoral, ale pak zamířil místo ke vzdálenému náměstíčku k nejbližšímu oknu. Zaklepal na sklo.
Víc! Vztekal se v duchu Michal. Od telefonování ještě dvacet minut... Najednou strašlivě toužil vynořit se z toho kalného snu.
Kolikrát jsem se před partou tvářil, že mi na životě nezáleží? - Jenže to mi ho nikdo nebral. V okně tma. Bez jediného zvuku. Jen ozvěna aut řítících se kamsi po nábřeží. Byl by zoufalstvím, bolestí a bezmocí mlátil hlavou o chodník. Chlápek se psem vykročil zmateně ulicí. Další okno. A další. Chuligáni! Jděte si vyvádět jinam! Obludná hlava s natáčkami. Ječivý řezavý hlas, jak když se cirkulárka zakusuje do dřeva. To ne, prosím...
Prokristapána, než se vyžvejkne, šílel Michal. Támhle leží mládenec, který potřebuje sanitku. Zavolala byste laskavě číslo sto padesát pět?
Nemám telefon. A prásk Zavřené okno. Tma.
Tma! Místo prosluněné hladiny větší a větší hloubky. Strašlivé ticho! Jen vyděšený chlápek cupitá kamsi ulicí. Tramvaj zazvonila ve stanici u Palackého mostu.
To není voda, ale hlína. Zasypali mě? Zbavili se mě? Přece jen se jim to povedlo...
Ale já žiju. Kdyby mě sloupec hlíny netlačil na prsa, mohl bych dýchat. Nebreč, mami! Já žiju. Zachraňte mě. Dostaňte mě z toho! Někde nalevo v hlíně zašustila myš. Ne myš, krysa. A druhá. Pomoc! Kouše mě do nohy! Teče mi krev, spousta krve z žíly do stříkačky. Všechno je naopak. Odházejte tu hlínu. Policajti! Protivní zvuk policejní sirény, před kterým není kam uniknout. Pronásledují nás. Určitě. Když jede policejní auto jen tak okolo, zvuk sirény zasiluje a zase slábne. Ale teď! Stále to ohlušující ječení. Jdou po nás. Ticho! Nechte mě! Všechno se kolébá. Zdvíhá se mi žaludek. Otevřel oči. Uzounký prostor okolo. Otřásající se rakev. Bílá. I ten člověk sedící u mne je bílý. Jen pohublý vizionářský obličej, vykukující z pláště, má nádech do žluta. Upřené oči, jako by mě chtěl uhranout. Na obličeji mi drží něco černého, přisátého k puse i k nosu.
Sanitka, pochopil konečně. A dýchací přístroj. Vůz rychlé zdravotnické pomoci s modrým majákem a spuštěnou sirénou letěl nočním městem. Klid, klid... za chvíli tam budem, řekl člověk v bílém. Za chvíli byla ale v Michalově dlouhém polovědomém tápání doba k nepřežití. I s dýchacím přístrojem měl dojem, že se dusí. Dělejte něco! Jste přece doktor, chtělo se mu křičet. Jako kdyby doktor byl všemocný.
Obličej pevně sevřený gumovou maskou dýchacího přístroje. A přece měl Michla pocit, že musí co chvíli omdlít z nedostatku kyslíku. Zdravotník sklánějící se nad nosítky si z toho okamžiku zapamatoval jen Michalovy vyděšené oči. A sucho na patře jako pokaždé, když jde o minuty.
Proč se mnou nic nedělá? Proč mi nepomůže? Aspoň nějakou injekci! Nebo na to opravdu nic víc není? přemýšlel Michal. Netušil, že muž se psem konečně našel suterénní byt, z kterého jej nechali zavolat záchrannou službu právě v tu osudnou chvíli, kdy si dispečerka nervózně pohrávala s propisovačkou a v duchu jako už tolikrát opakovala: aspoň deset minut ať nikdo nevolá. Deset minut... První záchranný vůz s lékařem, ze tří, které má při noční službě v Praze k dispozici, musela odeslat do Blanické - únik plynu v bytě, druhý k pobodané manželce notorického alkoholika ve Starostrašnické, třetí k autonehodě v Dejvické ulici. I ostatní rychlopřevozové vozy, jezdící ve složení řidič a zdravotník, byly v té chvíli u případů. Končil rušný páteční večer začátku léta. Nezbývalo než čekat, až některá ze sanitek odveze pacienta do nemocnice . . .