Faustův dům (můj sloh)
POPIS FAUSTOVA DOMU V NÁDECHU FANTASY,
od autora, který ani nemusí být uveřejněn, ale pro zachování tradice - Gilraen.
Faustův dům - dům, který našel, když mu bylo nejhůře, když bloudil noční Prahou, sám a nešťastný.
Pak spatřil ten zanedbaný palác se spoustou věžiček a vikýřů, s rozbitými okny, skrývajícími neproniknutelnou tmu. S komínem, jenž volá o kamenické náčiní, s obrovskými dřevěnými dveřmi, které jakoby odpočítávaly letopočty a které tu stojí a čekají, až zase někdo vezme za jejich kliku a znovu, po dlouhých letech, je s vrzáním otevře.
A tak se vydal po úzké, plevelem zarostlé, pěšince k těm zdánlivě zasněným dveřím. Vzal za kliku zvláštního tvaru a vstoupil do šerem zahalené chodby. Roztřesenou rukou nahmátl ve tmě svíčku a svou poslední sirkou ji zapálil.
Zjistil, že chodba je mnohem delší než čekal, plná dveří, s točitým schodištěm, podél kterého stoupá zábradlí, jehož tvary připomínají oblohu za bouřky.
V ospalosti a s podivným pocitem v břiše otevřel první dveře. Našel svícemi osvícenou postel, která vybízela, aby si do ní lehl a spal až do rána. Pro dnešek zapudil pud sebedestrukce a ulehl na připravené lože.
Ráno otevřel oči a spatřil „jen" sluncem prozářenou místnost .... žádné pekelné zjevení ... jak vyprávěly pověsti. Pomalu vylezl z postele a prohlédl si celou místnost. Byla uklizená, že by ani smítko prachu nenašel, bíle odestlané lože se světle modrými nebesy a noční stolek z masivního dřeva, na kterém ležela kniha poezie od autorů, o nichž v životě neslyšel.
Dveře tohoto pokoje nebyly jako ty venkovní. Tyhle jako by se na vás dívaly s láskou a úctou. Klika, za kterou vzápětí vzal, mu připadala jako by ani nebyla z mosazi, ale z jarního vánku.
Když vstoupil do chodby, připadalo mu, jako když mu chodba přeje „Dobré ráno" po dlouhé noci, kdy se ho nemohla dočkat. Už nebyla tak temná, ani tak dlouhá, bylo to, jako kdyby se dům proměnil pro nového hosta a za každou cenu chtěl, aby tam zůstal. I koberec byl najednou hebčí. Už ho nedráždil jako včera, právě naopak, jako by ho hladil po bosých, pořezaných nohách.
Jednu po druhé, začal otevírat místnosti, o nichž se mu v životě ani nezdálo. Například v první našel stůl, plný rozličného jídla, který by nedělal ostudu ani u královského dvora. Stůl měl okolo spoustu pohodlných křesel, až mu vrtalo hlavou, pro koho mohou být. V místnosti bylo více oken nežli zdí a přitom ho neozařovalo slunce. Bylo až s podivem, jak se v domě, od kterého ho všichni od jaktěživa odrazovali, cítil dobře.
V druhé místnosti, jejíž podivné dispozice nedokázal pochopit, byla totiž mnohem větší, než by měla být, jako kdyby se zdi spikly proti domu a roztáhly se do gigantických rozměrů. Avšak, ani při své velikosti, nebyla místnost ani zdaleka prázdná. Byla naopak plná. Plná všemožných knih, z nichž vyzařovala namodralá záře, a některé z nich byly připoutány koženými řemeny, jiné zas vydávaly zpěvavé tóny a z pár knižních jedinců, kteří byli drženi daleko od sebe, vyrážely ohňostroje jisker. Připadal si jako v ráji.
Jak moc miloval knihy, jak moc toužil po dlouhověkosti, jen aby všechny ty knihy mohl přečíst.
V třetím pokoji byla spousta praskajících krbů a u každého z nich stálo jedno pohodlné křeslo a stolek na odkládání knih a kávy.
V dalších místnostech byly již jen ložnice. Spousta rozličných ložnic s těžkými závěsy a namodralými nebesy nad postelí.
Teď už mu zbývaly jen schody. Se zatajeným dechem a myšlenkou, že přece v domě už nemůže najít nic hrozného, když doteď byl dům tak pohodlný a útulný, si vlastně už pohrával s nápadem, že by se dům mohl stát jeho domovem. Ale...
Pomalu vystoupal do tmy, která se před ním rozestoupila a v tu chvíli se rozsvítilo nejméně tucet zlatavých svíček. Uviděl krátkou chodbu, plnou podivných portrétů, na nichž byly zachyceny podobizny postarších a zřejmě učených pánů s šedými plnovousy. Všechny tváře na portrétech měly stejné pichlavé oči, z nichž se drala nadřazenost a pýcha.
Bál se těch očí. Prospěchal chodbou, na jejímž konci našel dveře. Byly stejné jako ty venkovní. Se stejnými letopočty i se stejnou klikou.
Vzal za kliku a dveře se pomalu a s vrzáním otevřely. Naskytl se mu pohled do světlem ozářeného pokoje. Všechno světlo v něm vyzařovala jedna malá, tenká kniha. Kniha, jež se zmítala v kleci, připoutaná řetězy. Jinak byla místnost holá a stěny zčernalé, jako po nedávném ohni. Na zlatém štítku knihy se skvěl skvostně vyvedený nápis „Kniha tvého splněného přání". Vzpomněl si na všechny ty knihy, které by chtěl přečíst, vzpomněl si na oči učenců na portrétech. Jak moc je nenáviděl, ale ještě víc by chtěl být jedním z nich.
Dlouho tam stál a přemýšlel. Nepočítal okamžiky, ani myšlenky. Byla jen kniha, jeho přání a jeho strach. Nic jiného v tu chvíli neexistovalo.
Pomalu přešel ke kleci a dotkl se jejího zámku. Najednou ucítil chladný poryv větru. Otočil se a spatřil vysokou, temnou postavu v rouchu s kápí. Nevěděl, jak přesně stvoření vypadá. Jako by si jeho fantazie musela domyslet jeho podobu.
„Jsi si naprosto jistý, že tu knihu chceš otevřít? V tomto domě to není takové, jako to vidíš ty, stačí, když se podíváš na zahradu. Uvidíš jen suché stromy, spadané listí a zbořený altán. Jsi si naprosto jistý, že ti za to všechny ty knihy stojí?? Jsi si jistý, že se chceš přidat ke všem těm učencům?" Jeho hlas byl dutý a bez jakéhokoliv zabarvení.
„Ano. Jsem si naprosto jistý."
„Pak sis osud vybral sám".
Postava sáhla do roucha a vytáhla kosu se stříbrnou čepelí. Zavřel oči a ... nic. Uslyšel sice tiché žuchnutí, ale pořád stál na místě. Problém byl, že jeho tělo leželo pod ním na zemi.
„ Chtěl jsi patřit mezi ně. Tak hledej mezi knihami". S těmito slovy postava zmizela. Zmizela i kniha.
Pomalu došel až ke dveřím místnosti s knihami a vešel dovnitř.
Pokoj už nezaplňovaly jenom knihy, ale byli zde i učenci. Již neměli ty pichlavé oči, ani povýšený výraz. Dívali se na něj vlídnýma očima a s upřímným úsměvem ho přijali mezi sebe.
Za několik let visel i jeho obraz v chodbě, která skrývá ty zasněné dveře, které jim všem byly osudem. Avšak jeho portrét nebyl poslední. Dokud Faustův dům bude stát, žádný portrét nebude poslední.