Kurtův Dopis na rozloučenou
28. 2. 2008
Pro Boddah *
Tento dopis píše tak trochu blázen, který by evidentně byl radši věčně si stěžujícím děckem, takže by mu mělo být dobře rozumět. Všechna varování od punk rockových harcovníků, kterých se mi dostalo od té doby, co jsem se dostal do styku s řekněme "etikou" nezávislého života a s pohostinností vaší komunity, se ukázala být velmi pravdivá. Příliš mnoho let jsem nepocítil vzrušení z poslechu nebo skládaní hudby, čtení a psaní. Kvůli tomu se cítím nade vše vinen. Například před vstupem na scénu, když světla zhasnou a dav začne fanaticky ječet, nepůsobí to na mě, jako to působilo na Freddieho Mercuryho, který to zřejmě miloval, opájel se láskou a obdivem davu, což je něco, co hluboce obdivuji a co mu závidím. Skutečností je, že už dál nemůžu podvádět kohokoli z vás. Prostě to není fér ani pro vás ani pro mne. Nejhorší zločin, jaký si dovedu představit, je okrádat lidi tím, že předstírám, že mě to, co dělám, baví. Někdy mi připadá, že před vstupem na scénu by měly být píchačky. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych si vážil toho, co mám (a já si toho vážím, věřte mi, že ano, ale ne dost). Vážím si faktu, že já, že my jsme ovlivnili a pobavili spousty lidí. Musím být jeden z těch narcistů, co si věcí začnou vážit, až je po všem. Jsem příliš citlivý. Potřebuji být trochu lhostejný abych měl zase ten enthusiasmus, co jsem míval jako dítě. Na našich posledních 3 turné se mi dařilo daleko víc si vážit lidí, které jsem osobně znal a našich fanoušků, ale pořád nedokážu překonat tu frustraci, pocit viny a soucitu, který ke každému chovám. V každém z nás je dobro a já si prostě myslím, že miluju lidi až příliš, tak moc, že je mi z toho tak kurevsky smutno. Smutné, citlivé, nevděčné znamení Ryb, proboha.... Proč si prostě neužíváš? Nevím. Mám skvělou ženu, ve které se snoubí ambice s pochopením a dceru, která mi tolik připomíná, jaký jsem sám býval - plný lásky a radosti. Líbá každého, koho uvidí, protože všichni jsou hodní a nikdo jí neublíží. A to mne děsí, že už nemohu dál. Nemohu vystát představu, že Frances jednou bude blbě se cítící, sebedestruktivní, mrtvej rocker, jako jsem já. Mám se dobře, velmi dobře a jsem vděčný, ale od svých sedmi let jsem začal pociťovat nenávist k lidem. Jenom proto, že pro lidi je to prostě tak jednoduché přijít a domoci se soucitu. Jenom proto, že lidi miluju a je mi jich tolik líto. Děkuji vám všem za vaše dopisy a zájem během posledních let. Jsem moc excentrický a náladový člověk. Jíž nemám sil a tak si pamatujte: Je lepší shořet než vyhasnout.
Mír, lásku a porozumění.
Kurt Cobain
Frances a Courtney, zůstanu na vašem oltáři. Prosím, Courtney, jdi dál, kvůli Frances, kvůli jejímu životu, který bude beze mne o tolik šťastnější.
Miluji tě, miluji tě!
* Boddah byl Kurtův imaginární přítel z dětství.
A originál:
To Boddah
Speaking from the tongue of an experienced simpletion who obviously would rather be anemascluated, infantile complain-ee. This note should be pretty easy to understand. All the warnings from the punk rock 101 courses over the years, since my first introduction to the, shall we say, ethics involved with independence and the embracement of your community has proven to be very true. I haven't felt the excitement of listening to as well as creating music along with reading and writing for too many years now. I feel guilty beyond words about about these things. For example when we're backstage and the lights go out and the manic roar of the crowd begins, it doesn't affect me the way in which it did for Freddy Mercury, who seemed to love, relish in the love and adoration from the crowd, which is something I totally admire and envy. The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun. Sometimes I feel as if I should have a punch - in time clock before I walk out on stage . I've tried everything within my power to appreciate it (and I do, God believe me I do, but it's not enough). I appreciate the fact that I and we have affected and entertained a lot of people. I must be one of those narcissists who only appreciate things when they're gone. I'm too sensitive. I need to be slightly numb in order to regain the enthusiasm I once had as a child. On our last 3 tours, I've had a much better appreciation for all the people I've known personally and as fans of our music, but I still can't get over the frustration, the guilt and empathy I have for everyone. There's good in all of us and I think I simply love people too much, so much that it makes me feel too fucking sad. The sad little sensitive, unappreciative, Pisces, Jesus man. Why don't you just enjoy it? I dont know! I have a goddess of a wife who sweats ambition and empathy and a daughter who reminds me too much of what I used to be, full of love and joy, kissing every person she meets because everyone is good and will do her no harm. And that terrifies me to the point where I can barely function. I can't stand the thought of Frances becoming the miserable, self-destructive, death rocker that I've become. I have it good, very good, and I'm grateful, but since the age of seven, I've become hateful towards all humans in general. Only because it seems so easy for people to get along and have empathy. Only because I love and feel sorry for people too much I guess. Thank you all from the pit of my burning, nauseous stomach for your letters and concern during the past years. I'm too much of an erratic, moody, baby! I don't have the passion anymore, and so remember, it's better to burn out then to fade away.
Peace, Love, Empathy.
Kurt Cobain
Frances and courtney, I'll be at your altar. Please keep going Courtney, for Frances. For her life, which will be so much happier without me.
I LOVE YOU, I LOVE YOU!
Tento dopis píše tak trochu blázen, který by evidentně byl radši věčně si stěžujícím děckem, takže by mu mělo být dobře rozumět. Všechna varování od punk rockových harcovníků, kterých se mi dostalo od té doby, co jsem se dostal do styku s řekněme "etikou" nezávislého života a s pohostinností vaší komunity, se ukázala být velmi pravdivá. Příliš mnoho let jsem nepocítil vzrušení z poslechu nebo skládaní hudby, čtení a psaní. Kvůli tomu se cítím nade vše vinen. Například před vstupem na scénu, když světla zhasnou a dav začne fanaticky ječet, nepůsobí to na mě, jako to působilo na Freddieho Mercuryho, který to zřejmě miloval, opájel se láskou a obdivem davu, což je něco, co hluboce obdivuji a co mu závidím. Skutečností je, že už dál nemůžu podvádět kohokoli z vás. Prostě to není fér ani pro vás ani pro mne. Nejhorší zločin, jaký si dovedu představit, je okrádat lidi tím, že předstírám, že mě to, co dělám, baví. Někdy mi připadá, že před vstupem na scénu by měly být píchačky. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych si vážil toho, co mám (a já si toho vážím, věřte mi, že ano, ale ne dost). Vážím si faktu, že já, že my jsme ovlivnili a pobavili spousty lidí. Musím být jeden z těch narcistů, co si věcí začnou vážit, až je po všem. Jsem příliš citlivý. Potřebuji být trochu lhostejný abych měl zase ten enthusiasmus, co jsem míval jako dítě. Na našich posledních 3 turné se mi dařilo daleko víc si vážit lidí, které jsem osobně znal a našich fanoušků, ale pořád nedokážu překonat tu frustraci, pocit viny a soucitu, který ke každému chovám. V každém z nás je dobro a já si prostě myslím, že miluju lidi až příliš, tak moc, že je mi z toho tak kurevsky smutno. Smutné, citlivé, nevděčné znamení Ryb, proboha.... Proč si prostě neužíváš? Nevím. Mám skvělou ženu, ve které se snoubí ambice s pochopením a dceru, která mi tolik připomíná, jaký jsem sám býval - plný lásky a radosti. Líbá každého, koho uvidí, protože všichni jsou hodní a nikdo jí neublíží. A to mne děsí, že už nemohu dál. Nemohu vystát představu, že Frances jednou bude blbě se cítící, sebedestruktivní, mrtvej rocker, jako jsem já. Mám se dobře, velmi dobře a jsem vděčný, ale od svých sedmi let jsem začal pociťovat nenávist k lidem. Jenom proto, že pro lidi je to prostě tak jednoduché přijít a domoci se soucitu. Jenom proto, že lidi miluju a je mi jich tolik líto. Děkuji vám všem za vaše dopisy a zájem během posledních let. Jsem moc excentrický a náladový člověk. Jíž nemám sil a tak si pamatujte: Je lepší shořet než vyhasnout.
Mír, lásku a porozumění.
Kurt Cobain
Frances a Courtney, zůstanu na vašem oltáři. Prosím, Courtney, jdi dál, kvůli Frances, kvůli jejímu životu, který bude beze mne o tolik šťastnější.
Miluji tě, miluji tě!
* Boddah byl Kurtův imaginární přítel z dětství.
A originál:
To Boddah
Speaking from the tongue of an experienced simpletion who obviously would rather be anemascluated, infantile complain-ee. This note should be pretty easy to understand. All the warnings from the punk rock 101 courses over the years, since my first introduction to the, shall we say, ethics involved with independence and the embracement of your community has proven to be very true. I haven't felt the excitement of listening to as well as creating music along with reading and writing for too many years now. I feel guilty beyond words about about these things. For example when we're backstage and the lights go out and the manic roar of the crowd begins, it doesn't affect me the way in which it did for Freddy Mercury, who seemed to love, relish in the love and adoration from the crowd, which is something I totally admire and envy. The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun. Sometimes I feel as if I should have a punch - in time clock before I walk out on stage . I've tried everything within my power to appreciate it (and I do, God believe me I do, but it's not enough). I appreciate the fact that I and we have affected and entertained a lot of people. I must be one of those narcissists who only appreciate things when they're gone. I'm too sensitive. I need to be slightly numb in order to regain the enthusiasm I once had as a child. On our last 3 tours, I've had a much better appreciation for all the people I've known personally and as fans of our music, but I still can't get over the frustration, the guilt and empathy I have for everyone. There's good in all of us and I think I simply love people too much, so much that it makes me feel too fucking sad. The sad little sensitive, unappreciative, Pisces, Jesus man. Why don't you just enjoy it? I dont know! I have a goddess of a wife who sweats ambition and empathy and a daughter who reminds me too much of what I used to be, full of love and joy, kissing every person she meets because everyone is good and will do her no harm. And that terrifies me to the point where I can barely function. I can't stand the thought of Frances becoming the miserable, self-destructive, death rocker that I've become. I have it good, very good, and I'm grateful, but since the age of seven, I've become hateful towards all humans in general. Only because it seems so easy for people to get along and have empathy. Only because I love and feel sorry for people too much I guess. Thank you all from the pit of my burning, nauseous stomach for your letters and concern during the past years. I'm too much of an erratic, moody, baby! I don't have the passion anymore, and so remember, it's better to burn out then to fade away.
Peace, Love, Empathy.
Kurt Cobain
Frances and courtney, I'll be at your altar. Please keep going Courtney, for Frances. For her life, which will be so much happier without me.
I LOVE YOU, I LOVE YOU!
Náhledy fotografií ze složky Nirvana
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
