Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pink Floyd historie

29. 7. 2007

Biografie Pink Floyd

U bran svítání (1965 - 1968)

Pink Floyd na promo fotce v kostýmechStejně, jako jsou počátky historie skupiny Beatles nerozlučně spjaty s Liverpoolem, pak můžeme říct, že Pink Floyd byli a v mnoha případech ještě jsou doma v Cambridge. Tři členové kapely se zde narodili (Waters, Gilmour a Barrett) a chodili tu i do školy. V okolí Cambridge se chodili tito kluci koupat a chytat ryby (River Cam), učit hrát na kytaru (Grantchester Meadows) a třeba poslouchat zvony katedrály v Ely... Těžko si lze představit lepší dětství.

Ovšem pravá historie kapely se začíná až o několik let později, v kotli swingu a víru rock´n´rollu, jakým byl v té době jedině Londýn. "Swingující Londýn". V těch požehnaných letech lásky, umění a drog se Londýn stal domovem, útočištěm i ochráncem mnoha mladých kapel, z nichž většina nepřekročila prahy tělocvičen a garáží, ti šťastnější se nadýmali pýchou, když směli zahrát pár převzatých písní v některém z alternativních ("podzemních") klubů. Vláda byla chápána jako pokroková, nastala léta hospodářské prosperity a ve společnosti zavládla všeobecně uvolněná a dobrá nálada.

Do tohoto víru se nechali vtáhnout i tři studenti architektury - Nick Mason, Roger Waters a Rick Wright, aby založili na svou dobu poměrně netypickou kapelu s názvem Sigma 6. Waters zde hrál na sólovou kytaru, Wright na doprovodnou kytaru a Mason na bicí (aniž by to někdo z nich nějak zvlášť uměl), dále se skupinou vystupovali baskytarista Clive Metcalf, zpěvačka Juliett Galeová, a zpěvák Ken Chapman. Právě ten byl v té době hlavní hybnou silou, přinášel do kapely svůj (značně výstřední) repertoár a staral se o propagaci skupiny. Časem ale Waters nemohl snést jeho výstřednosti a Chapman ze skupiny odešel. Poté se skupina přejmenovala na T-Set (někdy též Tea-Set) a poté změnila jméno ještě mnohokrát (protože žádný název asi nebyl dost dobrý). Z T-Set se stali Megadeaths, pak Architectural Abdabs, Screaming Abdabs nebo prostě jen Abdabs (Abdabs = "machři"). Tou dobou se Waters nastěhoval k Masonovi a zanedlouho se u nich v bytě zastavili další dva mladíci, kteří trvali na tom, že budou hrát ve skupině Abdabs. Jedním byl klasický kytarista Bob Klose a tím druhým velmi výstřední hippie a blázen do všeho Roger Keith (Syd) Barrett. Oba byli po pětiminutovém rozhovoru přijati do kapely.

V Sydovi se skrýval netušený talent. Neuměl sice na kytaru hrát jako virtuos, za to mu nechyběl smysl pro improvizaci a volné variace. Brzy automaticky převzal ve skupině post sólového kytaristy, Waters sestoupil krátce k doprovodné, aby nakonec skončil u basové kytary a následujících pár měsíců se obával, že skončí jako bubeník (čehož se ze všeho nejvíc bál). Rick Wright začal hrát na klávesové nástroje (chodil jistý čas do klavírní školy) a Bob Klose se snažil doplňovat Sydovu kytaru. Sydovi se ale nezamlouval název ani styl kapely. Skupin, které hráli tucty převzatých a starých dobrých nestárnoucích pecek byly stovky a Syd by se nikdy nespokojil s tím, že je jedním z mnoha. Proto pojal myšlenku, že "budou hrát cosi jako blues, ale jinak..., alternativně!" Vznikl z toho naprosto nepopsatelný hudební počin, založený na bluesových a jazzových přechodech vycpaných k prasknutí volnými kytarovými vstupy, kdy Syd plně experimentoval se svojí kytarou (hrál zapalovačem, bušil pěstmi do strun, přejížděl strunami po stojanu od mikrofonu - což po něm za mnoho let zopakoval i Gilmour - a podobně). Sydův styl vešel do dějin hudby jako glissando guitar. Syd také tuto zbrusu novou kapelu pojmenoval poněkud záhadným a dodnes matoucím názvem - The Pink Floyd Sound - "zvuk Pinka a Floyda", což také vysvětluje, kde se jméno vzalo: Mezi Sydovými oblíbenými deskami blues a jazzu nesměla chybět dvě jména - Pink Anderson a Floyd Council, oba z Georgie v USA.

Kariéru skupiny nastartoval v té době velmi novátorský klub Marquee, kde se za čas Pink Floyd stali "domácí kapelou". Tam si jich také všiml jejich budoucí první manažer Peter Jenner (kterého nejvíce upoutaly Sydovy volné improvizace a hlavně to, že během instrumentálních meziher nemohl přijít na to, co to vlastně slyší za nástroje). Jenže právě výstřednost (a to zdaleka nejen hudební) se staly časem neúnosnými pro usedlého a precizního hráče na kytaru, jakým bezesporu Klose byl a ten po několika málo koncertech odešel od skupiny a nechal Syda, aby se více méně z nutnosti stal jejím lídrem. The Pink Floyd Sound poté zabodovali svým prvním singlem Arnold Layne, který vypráví údajně skutečný příběh jednoho chlapíka z Cambridge, který měl zvláštní zálibu ve sbírání dámského prádla ze šňůr v sousedství. Skladba se vyhoupla na solidní 28. příčku britského žebříčku a pootevřela dveře Pink Floyd do světa nahrávacího průmyslu. Další singly (mezi nimi hlavně slavná Emily, neboli See Emily Play, která povstala z akce Free Games Of May) jen nasměrovali Pink Floyd k uzavření kontraktu s EMI a k vydání jejich prvního alba The Piper At The Gates Of Dawn, neboli Pištec u bran svítání. Nejen název alba, ale i mnoho motivů v jednotlivých písních a konečně i celkové vyznění má hodně co do činění s knížkou pohádek Kenetha Grahamma The Wind In The Willows, Vítr ve vrboví, a celkovým "pohádkovým" prostředím, ve kterém album vznikalo. Jen pro zajímavost: ve stejných studiích v Abbey Road, kde Pink Floyd natáčeli Pištce, vznikalo ve stejné době i fenomenální beatlosovské album Sgt. Pepper´s Lonely Heart Club Band. Jedinou kompozicí, která nepatřila na Piperovi Sydu Barrettovi byla Take Up Thy Stethocope & Walk od Rogera Waterse.

Po vydání alba Piper At The Gates Of Dawn nastali Pink Floyd zlaté časy. Album bylo velmi úspěšné a z Pink Floyd se rázem staly hvězdy pop music. Začali být zbožňováni svými fanoušky jako hvězdy rock'n'rollu a hlavně Syd Barrett se těšil neskutečné přízni fanynek. Částečně to bylo dáno jeho vystupováním a částečně jeho nadšením pro cokoliv novátorské, neověřené a nevyzkoušené. Dodnes na něj jeho přátelé vzpomínají jako na "kluka, co do všeho vletěl jako první". V jeho bytě, který sdílel s několika dalšími umělci, mimo jiné i s pozdějším výtvarníkem většiny obalů Pink Floyd Stormem Thorgersonem, se střídaly nejrůznější osobnosti i "řadoví" hipíci a celý den v té době byl jeden nekonečný flám. Bohužel Syd si v mnoha případech začal vypomáhat k dobré náladě výlety s LSD a jeho obliba drog natolik stoupla, že se na nich stal těžce závislý. V té době to sice bylo poměrně běžné, vždyť zbytek kapely se této neřesti (LSD a marihuaně) oddával také a pokud ne, tak se jejich společníkem stal alkohol, nicméně u Syda dávky a četnost braní LSD přesahovaly i tehdejší značně uvolněné normy. Výsledkem toho bylo jeho časté zhroucení nejen na jevišti, kdy se stávalo, že pokud z něj nebo jeho kytary dostali nějaký zvuk, bylo to jen donekonečna se opakující střední C, nebo situace, kdy nepříčetný bušil svoji přítelkyni do hlavy mandolínou, protože si myslel, že ho chce zabít. Pravda je, že i jeho přátelé měli na jeho celkovém finálním selhání podíl. Oblíbenou zábavou se třeba stalo zavírání Syda do skříně, když se mu nepovedl trip a podobně. Takovýchto legend kolem Syda dodnes koluje spousta a právě to z něj dělalo jednu z nejžádanějších a nejobdivovanějších postav undergroundu.

Nicméně pro jeho spoluhráče to přestávala být legrace. Syd sice i nadále psal nádherné texty a k nim stejně dobrou muziku, ale jeho nevypočitatelné chování pomalu skupinu potápělo. Přesto se Pink Floyd vrhli do nahrávání dalšího alba, které mělo navázat tam, kde úspěšný Piper skončil. Jenže během natáčení alba se Sydův stav natolik zhoršil, že další spolupráce s ním prostě nebyl možná. Waters, Mason, Wright a Jenner se rozhodovali, co dál. Nakonec se jednoho dne rozhodli, že se pro Syda nestaví cestou na koncert a zkusí ho odehrát bez něj...

V roce 1968 Syd oficiálně odešel od skupiny, kdy selhal i experiment, který fungoval u Beach Boys (tedy že hlavní postava skupiny nekoncertuje, ale pouze skládá písně). Rozpracované album A Saucerful Of Secrets se rozhodli The Pink Floyd dodělat i přesto, že většina fanoušků považovala odchod Syda za konec skupiny. Zbylí tři hráči si ovšem uvědomovali, že nestačí na Sydovy náročné kytarové party a tak se rozhodli, že přijmou do kapely Davida Gilmoura, Sydova přítele z dětství a skvělého hráče na kytaru. Gilmour na živých vystoupeních nejprve hrával se Sydem a byl na pódiu vlastně jen pro případ, že by Syd selhal a později, po Sydově definitivním odchodu se ho pokoušel napodobovat, než si našel vlastní styl a identitu.

Album Saucerful Of Secrets se svojí stejnojmennou titulní skladbou mělo být pokusem dělat věci jinak, než jak je dělal Syd, aby Pink Floyd naznačili světu, že se obejdou i bez něj. Cílem skupiny bylo natočit sérii krátkých, popově laděných skladeb, které by byly dosti uhlazené (a jednoduché) pro snadné vysílání v rádiích. Výsledkem je instrumentální kompozice Saucerful Of Secrets, která ve svých pěti rozsáhlých částech rozhodně nepřipomíná to, co si Pink Floyd předsevzali stvořit a přesto se stala na následujících několik let úspěšným hitem, hlavně při živých vystoupeních, z nichž nejlepší bylo asi Pink Floyd Live At Pompeii - koncert bez publika v troskách římského amfiteátru v Pompejích.

Album Saucerful Of Secrets znamenalo další komerční úspěch Pink Floyd (pro vydání alba se rozhodli odstranit přebytečné "the" v názvu) a zároveň znamenalo částečný odklon skupiny od Barrettových pohádkových témat (i když Sydova vlivu na albu se nikdy nedokázali zbavit, hlavně proto, že Syd stačil nahrát několik kytarových partů a je autorem nebo spoluautorem několika textů) a nasměrovalo Pink Floyd do jiné oblasti - do vesmíru. Jakoby kosmický zvuk alba se stal základem pro jednu z přezdívek skupiny - "the space rockers". Zároveň to ovšem bylo něco, co členové skupiny vnímali jako smyčku stahující se kolem jejich krku, která jim nedovolovala dělat nic jinak, protože jejich fanoušci prostě očekávali styl, na který byli zvyklí. Na konci šedesátých let vypracovali Pink Floyd svoji koncepci živých vystoupení. Originální styl na pódiu patřil vždycky k přednostem této skupiny. Jejich originalita a novátorství se začalo odvíjet od téměř teatrální podoby koncertů s názvem More Furious Madness From The Messed Gadges Of Auximines, kdy bylo představení rozděleno na dvě části ("The Man" a "The Journey") a obsahovalo písně z prvních dvou alb, ale i nové skladby, které byly napsány jako soundtrack k filmu More a později byly vydány na stejnojmenném albu. Pro účely vystoupení byly ovšem názvy skladeb změněny na poněkud strašidelnější verze. Během představení také roadies postavili na pódiu stůl, uvařili čaj a během servírování pustili malé tranzistorové rádio, na kterém naladili jakousi holandskou stanici a zatímco kapela popíjela čaj, diváci mohli poslouchat rádio přes mikrofon.

Experimentální duch tvorby Pink Floyd pokračoval a vyústil v zelené dvojalbum s poněkud bizardním názvem Ummagumma, který neznamená nic jiného než hovorový výraz pro soulož, který do Londýna přinesli právě studenti architektury z Cambridge. První LP obsahovalo čtyři živé skladby nahrané v Mother´s Clubu v Birminghamu na konci roku 1969 a druhé LP bylo ponecháno jednotlivým členům skupiny, aby za pomoci svého nástrojového a hudebního potenciálu zaplnili každý jednu polovinu strany svým vlastním (sólovým) příspěvkem. Specialitkou je asi Watersova skladba Several Species Of Small Furry Animals Gathered Together In A Cave And Grooving With A Pict, jejíž název aspiruje na ten vůbec nejdelší v historii rocku a jejíž obsah zase nemá daleko k tomu nejšílenějšímu. Waters použil různé, na syntezátor generované zvuky zvířat a pouštěl je v různých směrech a různou rychlostí a do všeho můžeme slyšet jeho vlastní recitaci jakéhosi textu skotským akcentem... Za pozornost stojí i první Gilmourův příspěvek k tvorbě kapely, jeho třídílná skladba The Narrow Way, kterou můžeme směle řadit mezi ty povedené.

Po úspěšné spolupráci Pink Floyd s tvůrci filmu More, vybral si je slavný režisér Michelangelo Antonioni jako tvůrce hudby ke svému novému filmu Zabriskie Point. Jenže ať se Floydi snažili sebevíc, nebyla hudba dost dobrá. Nakonec si z celé řady písní a hudebních motivů, které Pink Floyd dali do kupy, vybral Antonioni jen dvě nové skladby a předělávku staré dobré Careful With That Axe, Eugene, pro film přejmenované na Come In Number 51, Your Time Is Up a s údajně nejlepším vřískotem Rogera Waterse, která byly použita k závěrečné scéně kde exploduje obrovská rezidence ve zpomaleném záběru.

Experimentální a novátorský styl Pink Floyd počátku sedmdesátých let šel až tak daleko, že se Pink Floyd podíleli na komponování hudby k baletnímu představení. Možná jako inspirace právě baletem či operou, vznikla v té době ojedinělá, více než dvacetiminutová skladba Atom Heart Mother, která byla pokusem udělat "něco velkého". Celá skladba by pravděpodobně vyzněla mnohem lépe hrána celým symfonickým orchestrem, pro který se zdá být jakoby napsána. Jeden z pracovních názvů zněl A Theme From An Imaginary Western a při použití sboru, smyčcové sekce a několika dalších nástrojů působí v některých částech opravdu majestátně. Vyplnila celou jednu stranu alba zastínila tak neméně pěkné, leč přeci jenom dosti konvenčnější skladby na druhé straně. K albu a zvláště titulní skladbě se váže notoricky známá historka o původu jeho názvu. Pink Floyd totiž spolupracovali v té době s vysíláním slavného moderátora Johna Peela, který rád uváděl ve svém vysílání nové skladby a Atom Heart Mother byla jednou z nich. Jenže v té době ještě neměla jméno. Pink Floyd přinesli skladbu do studia a když se je Peel těsně před vysíláním optal, jakým jménem má skladbu uvést, zmatení Floyd si uvědomili, že pro ni žádné jméno nemají. Nakonec je napadlo vybrat první příhodný titulek z novin. Zaujal je tam článek o teoretické možnosti pohánět lidské srdeční stimulátory atomovou energií, a tak se album jmenuje tak, jak se jmenuje.

Další specialitou tohoto alba je jeho obal. Pink Floyd se rozhodli, že chtějí něco, co nemá pražádnou souvislost s obsahem. Chtěli něco normálního, obyčejného, ale zase ne nic, co by mezi deskami na pultech obchodů nevyniklo. A tak dostal Storm Thorgerson a jeho umělecká skupina Hipgnosis netradiční úkol, kterého se zhostil nadmíru dobře. Po několika úvahách, co by mohl na obal ztvárnit, rozhodl se, že prostě sedne do auta a vyfotografuje první obyčejnou věc, kterou potká. No a náhodou jel kolem louky, kde se pásly krávy... Ona krasavice na obrázku se jmenuje Lulubella III. a její majitel dokonce tvrdil, že dostal od Thorgersona honorář tři tisíce liber, což ale Storm odmítl slovy, že nechápe, za co by měl platit tolik peněz nějakému sedlákovi za jeho "zatracenou krávu"...

Ucho zachycující zvukové vlny stylizované do kruhů na vodě je téma obalu, který ukrývá jednu z nejlepších desek rocku, pinkfloydovské Meddle. Název je údajně slovní hříčkou mezi slovy meddle ("strkat někam nos") a Medal, tedy medaile. Album je vystavěno na dvou veleúspěšných instrumentálních skladbách - strašidelná One Of These Days (která mívá často i konkrétnější název One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces - Jednoho z těch dnů tě rozsekám na malé kousky) navazuje na staré dobré časy Careful With That Axe, Eugene a skvěle působila hlavně při živých vystoupeních. Druhý pól alba tvoří celou jednu stranu dlouhá instrumentální skladba pojmenovaná Echoes. Cílem skupiny při vytváření této skladby bylo nahrát několik hudebních motivů a z nich později vybrat nějaký význačný pro vytvoření nové skladby. Nakonec ale vznikla zcela ojedinělá kompozice, sestávající ze 24 částí, které volně přecházejí jedna v druhou. Však byl také jeden z pracovních názvů Nothing, Part 1-24, popřípadě Return Of The Son Of Nothing, podle postavy z japonského hororu. Mnoho lidí si myslí, že právě Echoes je to nejlepší, co Pink Floyd kdy stvořili.

Skupina byla v této době na vrcholu svých tvůrčích schopností a nejvíce to bylo vidět na pohodě, která panovala mezi hráči. Waters sice vystupoval v roli lídra skupiny, ale ta si přísně zachovávala anonymitu svých členů, takže málokdo vůbec znal jména jednotlivých Floyd, natož pak jejich bližší životní osudy. A skupina šlapala jako dobře namazaný stroj.

Další v sérii úspěšných podniků Floyd ve světě filmu byl snímek La Vallée, v anglosaských zemích uváděný i pod názvem Obscured By Clouds, pro který Pink Floyd zkomponovali hudbu, kterou později vydali i na stejnojmenném albu. Toto album dnes upadlo poněkud v zapomnění, i když neprávem. Je totiž významné hned z několika důvodů. Tím prvním, který si málokdo uvědomuje je fakt, že toto je první album, na kterém nenajdeme skladby, které by alespoň částečně nebyly inspirovány stylem Syda Barretta. Stín jeho tvorby a osobnosti totiž zůstávaly se skupinou dál ještě dlouhá léta poté, co odešel. Ať se snažili sebevíc, pořád hudba Pink Floyd zněla, jako by do ní měl Syd co mluvit. Ten se v té době ovšem věnoval sólovým projektům a marné snaze o vzkříšení svoji již pohasínající slávy (nejen se skupinou The Stars, která přežila jen pár týdnů), kdy za vydatné pomoci produkční práce Davida Gilmoura a mnoha dalších svých starých kamarádů dál natáčel desky. Jejich kvalita šla ale rapidně dolů, a již po dvou albech bylo zřejmé, že Syd nemůže dál hrát. Stal se z něho obtloustlý, holohlavý pán, který se více než muzice začal věnovat abstraktnímu výtvarnému umění a od počátku sedmdesátých let až do své smrti v červenci 2006 žil usedlým životem na okraji Cambridge. S okolím v podstatě nekomunikoval.

Dalším významným prvkem alba Obscured By Clouds je to, že je jakýmsi odrazovým můstkem pro nadcházející fenomén s názvem Dark Side Of The Moon. Hudebně i textově předchází veleúspěšnému albu a lze zde vysledovat nejednu podobnost a inspiraci. Zvláštností alba ovšem na druhou stranu je také to, že kromě autentického zpěvu Polynésanů zde chybí ony známé "zvuky v pozadí", někdy nazývané "music concréte", které se staly postupem času další z ochranných známek Pink Floyd. There is no dark side of the moon, really. Matter of fact there is all dark...- Není žádná odvrácená strana měsíce, ve skutečnosti je temnota všude..." Citát z nejúspěšnějšího alba Pink Floyd a jednoho z nejúspěšnějších alb vůbec. Vždyť alba Dark Side Of The Moon se na světě prodalo již téměř 40 milionů kopií a stále ještě není hudebním outsiderem, byť je mu už přes 30 let. Ale hezky od začátku. Watersovy tvůrčí schopnosti, které dokázalo už album Obscured By Clouds, se plně projevily ve více než úspěšných kompozicích klíčových skladeb, které tvoří nosný základ alba, které - byť obsahuje jasné hitové "špičky", hlavně skladbu Money, ve své době nejhranější rockovou skladbu na amerických rádiích - překvapilo hudební svět svou originalitou a koncepcí. A právě provázanost jednotlivých skladeb, které mají mnoho myšlenkových i hudebních pojítek, učinila z desky světový fenomén. Koncepčnost se stala jakýmsi standardem pozdějších Watersovských alb. Nosným myšlenkovým pilířem alba Dark Side Of The Moon se stalo šílenství a všechny věci, všechny ty obyčejné všední věci, které z člověka dokáží šílence udělat. Nakonec se setkáváme i s odkazy na osud Syda Barretta, hlavně v titulní skladbě alba - Brain Damage. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl Dark Side stát něčím výjimečným. Jenže zatímco každé album se po určitém čase začne prodávat méně a méně, u Dark Side Of The Moon platila spíše opačná tendence. Například ve Velké Británii toto album vlastnila podle statistik již každá rodina... - ale prodávalo se dál! A prodává se dodnes.

Dark Side vypráví od své úvodní skladby Speak To Me až do naprostého závěru Eclipse o tlacích okolního světa. Na albu je vynikající ukázka "music concréte", tedy nehudebních zvuků a přechodů, které jsou tak typické pro Pink Floyd. Nahrávka také obsahuje množství rozličných hlasů, smíchu a podobně. Waters totiž čerpal myšlenky pro psaní textů ze svého soukromého průzkumu, kdy s mikrofonem obcházel studia v Abbey Road, kde se album natáčelo, a nahrával odpovědi lidí na otázky, které jim strkal pod nos napsané na malé kartony papíru. Tak vznikl maniacký smích i prorocká slova vrátného Jerryho Driscolla uvedená v úvodu této kapitoly. A právě šílený smích Rogera The Hat z konkurenční, začínající punkové kapely, která byla ve studiích také přítomna, Waterse definitivně nasměroval k finální myšlence alba. Pro zajímavost: Na otázky, co si myslí o životě a smrti, o šílenství a tlacích světa na jedince odpovídal i Paul McCartney, ale jeho odpověď byla podle Pink Floyd natolik rozsáhlá a filozofická, že se pro album prostě nedala použít.

Album dostalo obal, který patří stejně jako samotná hudba, mezi naprostou špičku. Storm Thorgerson a jeho hypnotická dílna Hipgnosis vytvořil obal, znázorňující podle jeho slov nekonečnost. Na přední straně je optický hranol, který rozkládá paprsek světla na barevné spektrum (s tím, že byla záměrně přidána ještě fialová barva, která se ve spektru nevyskytuje tam, kde je na obalu alba). Barevné proužky potom pokračují na zadní stranu, aby byly znovu dalším hranolem spojeny dohromady v jednolitý paprsek, což je další nesrovnalost s realitou, protože něco takového není v praxi možné. Obal tak tvoří nekonečný paprsek světla.

Jedním z vynálezů s ochrannou známkou Pink Floyd, který se zrodil v polovině sedmdesátých let (konkrétně v létě 1974) bylo jejich slavné kruhové plátno, na kterém byly promítány (většinou pomocí zadní projekce) různé žánrové obrázky a fotografie (později i videa) k jednotlivým skladbám.

Po neskutečném úspěchu Dark Side Of The Moon, který nikdo nečekal, přišla však zásadní otázka: Co bude dál? Jak je možné něco takového vůbec překonat? Ve skupině zavládla apatie a rezignace. Zdálo se, že vlastní úspěch kapelu nejen zaskočil, ale doslova převálcoval. Oblétávaní novináři a stále se opakujícími otázkami ("Co říkáte na úspěch alba Dark Side Of The Moon?") se zdáli být Pink Floyd unavenější než kdykoliv před tím. Následující dva roky se sice věnovali častému koncertování, včetně turné po Spojených státech, co se však tvůrčí aktivity týče, vše zůstávalo na nule. Jenže přece jen se našel někdo, kdo je vyprovokoval k další činosti. Jistý novinář, redaktor jakéhosi dámského magazínu byl vyzván, aby udělal se skupinou rozhovor. Když se sešli, uzemnil hráče hned svoji první otázkou: A který z vás je vlastně ten Pink? Odpověděli mu hned následujícím albem.

Wish You Were Here, se podle Waterse mělo jmenovat spíše Wish WE Were Here. Nahrávání alba totiž probíhalo za úmorných veder v létě roku 1974 a právě teplo a úporná snaha ukázat světu, že nejen Dark Side jsou Pink Floyd se podepsalo na rázu alba. Celou polovinu desky zabral Watersovský opus na počest jejich bývalého spoluhráče Syda Barretta - Shine On You Crazy Diamond. Je to snad nejvýmluvnější text, jakým se Pink Floyd přihlásili k odkazu Syda. A to ještě netušili, že Syd jim byl blíž, než si dokázali představit. Nikdo totiž pořádně nevěděl, jak Syd vypadá, vždyť ho nikdo z Floyd neviděl celá dlouhá léta. Tak se mohlo stát, že se do studia přikolébal tlustý holohlavý muž s bílou igelitkou v ruce, kterého všichni považovali za poskoka od EMI. Jenže po několika minutách, kdy s nimi seděl ve studiu, zašeptal najednou Roger Waters Gilmourovi do ucha: "Bože můj, podívej se na toho týpka, víš, kdo to je?"
"Ne, nemám tušení", odvětil Dave.
"Tak se podívej dobře, vždyť je to Syd!"
Gilmoura to sice úplně vzalo, zato Waters podle svého vlastního vyjádření "brečel jako vůl", když mu došlo, kdo je ta velká, tlustá, holohlavá osoba. "Mám doma velkou ledničku a sním hodně kotlet", vysvětlil svoji podobu stručně a lakonicky Syd. Pak jim nabídl svoji spolupráci.

Nakonec, kdy Floydi poněkolikáté opravovali jednu pasáž v Shine On You Crazy Diamond, opusu, který Syd poslouchal ve studiu, aniž by si uvědomoval, že je to o něm, a chtěli ji po technikovi zahrát ještě jednou, přerušil Syd své mlčení a zeptal se více než výstižně a vlastně skoro filozoficky: "A proč? Vždyť už jste to jednou slyšeli!". Pak se vytratil do tmy a už ho nikdy nikdo z Pink Floyd neviděl.

Album Wish You Were Here je po mnoha stránkách výjimečné. Jednak proto, že na skladbě Have A Cigar nezpívá nikdo z Pink Floyd, ale najatý zpěvák Roy Harper, dále proto, že samotná skladba Wish You Were Here, jako jediná v celé diskografii Pink Floyd, měla nejdříve text a potom hudbu. Toto album taktéž obsahuje jistou koncepčnost, i když o dost méně znatelnou než na Dark Side (vlastně, počínaje Dark Side Of The Moon, již všechna zbylá alba Pink Floyd měla nějakou jednotící myšlenku). Motivem alba Wish You Were Here byl pocit odcizení, ztráty, samoty a prázdna. Druhým motivem byl i tlak zábavního průmyslu na muzikanty, aby psali dál a dál a samé lepší a lepší věci. Očividně zkušenost s albem Dark Side Of The Moon... Motiv odcizení se odrazil i na obalu alba. Ten byl jakoby nepřítomný. Deska byla totiž zabalena do černé fólie se samolepkou s vyobrazením kruhu rozděleného na čtvrtiny s vyobrazením všech čtyř živlů a s mechanickými (jakoby robotickými) pažemi v popředí. Samotný obal pak ukazuje dva muže v areálu filmových studií, kteří si potřásají rukama. Jeden z mužů je zachvácen plameny, očividně mu to však nijak nevadí...

Další pokračování skupiny se neslo pod vlivem nástupu nového hudebního proudu. Zrodil se totiž punk. A jak známo, britskou hudební scénu zachvátil tento žánr více než jakoukoliv jinou na světě. Punk totiž vycházel vždy z ekonomických a politických událostí v zemi. Po šťastných (politicky i ekonomicky) 60. letech nastala v Británii ekonomická krize a opět se projevily, kdysi už málem setřené, rozdíly mezi jednotlivými třídami společnosti. A právě "uřvaní kluci z ulice" chtěli do dění kolem sebe promlouvat víc, než jim bylo dovoleno shora. Tak vznikl hudební proud, který chtě nechtě zasáhl i do té doby usazené a renomované hudebníky, jakým byli i Pink Floyd. Pankáči začali tyto megastar se svými vyprodanými stadiony a milionovými příjmy nazývat dinousary, kteří se valí přes hudební scénu a svými hity a popularitou rozválcují vše ostatní. Byli nazýváni starými paprikami a pupkáči a bylo jimi ze strany pankáčů všeobecně opovrhováno (je proto s podivem, že tolik uctívali Syda Barretta a jeho odkaz...) Na to se pochopitelně snažili hudebníci jako Rolling Stones, Pink Floyd a podobně odpovědět a styl hudby i textů začal znatelně přitvrzovat. Porovnáme-li totiž floydovské citlivé Wish You Were Here s následujícím materiálem, máme pocit, že jde o rozdíl více než jen pouhých dvou let! V roce 1977 bylo vydáno album Animals. Obal představuje londýnskou elektrárnu Battersea, se svými čtyřmi gigantickými komíny v rozích jednu z nejmonumentálnějších industriálních staveb Londýna. Mezi komíny létá malé růžové prase...

A právě prasata, ovce a psi se stali hlavními představiteli tohoto alba. Hned při prvním poslechu je zřejmé, odkud bral Waters inspiraci k psaní textu. Orwellova Farma zvířat je více než jasným, byť Watersem marně popíraným, klíčovým kamenem. Waters (a před ním právě Orwell ve své knize) rozdělil lidi do tří skupin: Na Prasata, která si v klidu žijí z práce jiných a jen spokojeně tloustnou, zatímco vydávají rozkazy, na Psy, kteří, byť neméně inteligentní jako Prasata, jen tupě ony rozkazy plní a z nemyslící masy Ovcí, obyčejných lidí. Text celého alba je podobně syrový jako toto prosté vysvětlení. Poté, co Waters usoudil, že materiál je už přece jen hodně drsný (zdálo se to i Gilmourovi, který se z tohoto důvodu zdráhal některé části nahrát; kdyby chudák tušil, co bude již za dva roky následovat...), přidal ještě další skladbu, rozdělenou do dvou částí, cosi jako připomenutí, že může existovat jiný svět, než je tato zvířecí farma. A zároveň cosi jako poděkování své ženě Carolyne.

Původní základ alba tvoří dvě skladby, které Floyd hráli již delší dobu před tím (jedna s poněkud děsivým názvem Raving And Grooling I Felt On His Neck With A Scream, což je i první verš této skladby a druhá You Gotta Be Crazy).

Po zvířatech přišli na řadu lidé. Respektive člověk jen jeden a to Waters. Počínaje rokem 1978 se vše ve skupině řídilo podle něj a nikdo už nemohl pochybovat, kdo je vlastně pánem kapely. Jeho další tvůrčí aktivity poznamenala kompletní změna morálky publika, kdy místo zbožného naslouchání úvodním tónům skladeb mladíci jen křičeli "Money! Money!" a nechtěli slyšet nic jiného. Vlastní popularita se tak stala Pink Floyd osudnou. Z malých koncertních sálů na stadiony, z několika stovek prodaných vstupenek desetitisíce za jeden jediný večer, to už muselo zanechat stopy. Podobnou krizí prošly snad všechny skupiny, které potkal stejně úspěšný osud. Nicméně jen Pink Floyd dokázali z této pro ně nepříjemné situace vytěžit také něco po umělecké stránce. Nebylo to ale lehké.

Prvotním impulzem byl závěrečný koncert s Animals v Montrealu. Waters se už tolik těšil na konec koncertu a tím i celého turné, že mu při závěru povolily nervy a poté co přilákal jednoho obzvláště drzého fanouška až těšně pod pódium, plivl mu do tváře. Okamžitě sice svého činu litoval, ale aféra už se smazat nedala. Waters byl později tolik znechucen svým jednáním i jednáním fanoušků, že ho napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby mezi hudebníky a jejich fanoušky stála zeď...

Po období lehkého rozčarování ze ztráty svých obvyklých fanoušků, kteří byli zvyklí v tichosti vstřebávat každý tón, který Pink Floyd divákům tak citlivě servírovali, vrhl se Waters do psaní dalšího, opět koncepčního alba. A nezůstalo jen u jednoho projektu. Waters totiž cítil tlaky z více stran. Nejen změna atmosféry koncertů, ale i změna atmosféry u něj doma ho přiměly k psaní. Vznikly tak dva projekty - The Pros And Cons Of Hitch Hiking a The Wall. Waters v roce 1978 předložil oba demosnímky svým spoluhráčům k posouzení, s tím, že jeden chtěl dělat v rámci skupiny a druhý zamýšlel natočit sám. Zbylí členové považovali The Pros And Cons za příliš osobní a vybrali si tedy The Wall.

Hned od samého začátku byl projekt rozdělen do tří více méně samostatných částí - alba (které nakonec zabralo málem tři LP desky, nakonec po seškrtání některých částí, vystačilo jen tak tak se 4mi LP stranami), divadelní podoby a filmu. Samotný příběh The Wall byl značně komplikovaný projekt, který byl z velké části inspirován Watersovým vlastním životem. Vypráví osud jakéhosi Pinka Floyda, který byl v dětství vychováván pouze přísnou matkou, protože otce ztratil v druhé světové válce, dále se na jeho výchově negativně podepsali despotičtí učitelé a v neposlední řadě i nevěrná manželka. Pink se ze zakřiknutého chlapce mění v hrůzu nahánějícího diktátora (některé paralely s nacismem byly zvláště ve filmu kritikům trnem v oku, např. symbolika - zkřížená kladiva neměla daleko do svaztiky a v jednom okamžiku je vidět hailující dav během Pinkova projevu-koncertu)

Při natáčení filmu vyvstávaly mnohé rozpory mezi Watersem (který toužil hrát hlavní postavu, ale po žalostných kamerových zkouškách musel sám uznat, že se na to nehodí - Pinka nakonec famózním způsobem ztvárnil Bob Geldof) a režisérem filmu Alanem Parkerem. Oba totiž měli vlastní vizi a nechtěli slevit ani o píď. Film je tedy takovým vyvzdorovaným kompromisem. Film nemá téměř žádné jiné dialogy než texty písní. Vypráví příběh Pinka v poněkud zmatené podobě, kdy se velmi často střídají časové roviny (často i několikrát v jediné písni) a je opravdu nutné znát texty skladeb a vidět film několikrát, aby jej mohl člověk plnohodnotně vstřebat.

Lahůdkou filmu jsou vynikající animované sekvence Geralda Scarfea. Tento animátor, karikaturista a kreslíř s nekonečnou fantazií rozvinul Watersovy šílené a paranoidní představy do grafické podoby a je mimo jiné i autorem velmi strohého obalu alba - prvního, na kterém se nepodílel "dvorní grafik Pink Floyd" Storm Thorgerson a jeho umělecká skupina Hipgnosis.

Některé nedostatky ale způsobily, že film nebyl tak úspěšný, jako album, které se okamžitě vyhouplo na přední příčky prodejnosti a jak se u Pink Floyd stávalo zvykem, vydrželo na nich poměrně dlouho. Jedním z hlavních nedostatků byla absence jedné z klíčových skladeb alba - vynikající Hey You a dále skladby The Show Must Go On.

Potíže s místem na médiích způsobily, že ani jedna část projektu neobsahuje všechny skladby pro projekt napsané. Zde jsou rozdíly:

  • When The Tigers Broke Free - pouze ve filmu
  • What Shall We Do Now - není na albu (ale je na Is There Anybody Out There - The Wall Live z roku 2000)
  • The Show Must Go On - není ve filmu
  • Hey You - není ve filmu
  • Last Few Bricks - pouze na koncertech a na Is There Anybody Out There - The Wall Live z roku 2000

Navíc byly u některých skladeb pozměněny či vynechány části textů a Comfortably Numb má ve filmové verzi značně zkrácené mistrovské kytarové sólo na konci.

Divadelní podoba byla ze všech tří částí projektu snad nejpůsobivější. Waters se rozhodl, že během první poloviny koncertu nechá mezi kapelou a jejími fanoušky postavit zeď, aby druhou část vystoupení odehrála skupina neviděna za zdí a nakonec byla zeď velmi působivě zbořena za davového skandování "tear down the wall! - strhněte tu zeď!" K tomu si najal skupinu roadies, kteří během koncertu stavěli ze speciálních lepenkových krabic 8 metrů vysokou a 40 metrů dlouhou zeď napříč pódiem. Postupem času byly na ní promítány i fotografie a Scarfeovy animace, protože obvyklý nástroj Pink Floyd ke komunikaci s fanoušky - jejich slavné kruhové plátno - byl zazděn spolu se skupinou. Aby nebyli fanoušci zcela ochuzeni o mistrné výkony hráčů, byly určité situace, kdy mohli své oblíbence spatřit i během druhé poloviny vystoupení jako třeba Watersovo podání hotelového pokoje, který se vyklopil ze zdi nebo Gilmourovo kytarové sólo na závěr Comfortably Numb, které odehrál na vrcholu zdi (na speciální zvedací plošině).

Dalším krutým Watersovým žertem bylo úmyslné zmatení publika, kdy před první skladbou bylo sice ohlášeno, že Pink Floyd už vstupují na pódium, ale místo nich přišli jiní hudebníci, kteří se skrývali pod plastikovými maskami (které jsou vidět i ve filmu) a kteří představovali onu "surrogate band", ve které se zpívá ve skladbě In The Flesh. Tuto "zástupnou kapelu" tvořili Andy Bown (baskytara), Snowy White (kytara na koncertech v roce 1980), Andy Roberts (kytara na koncertech v roce 1981), Willie Wilson (bicí) a Peter Wood (klávesy). Fanoušci samozřejmě nic nepoznali a o to větší bylo jejich rozčarování, když na druhou skladbu již nastoupili "ti praví" Floyd...

Už během natáčení alba začaly ve skupině krystalizovat problémy s lídrem kapely, kterým byl v té době bezpochyby Waters. Jeho ego, které se znatelně promítalo hlavně do podoby teatrální části projektu a zvláště filmu nedovolovalo prakticky nikomu jinému (snad kromě Gilmoura, ke kterému, co by kytaristovi, cítil Waters stále velký respekt) podílet se tvůrčím způsobem na projektu. Jako první rezignoval Rick Wright, který začal dělat jenom to, co musel a prakticky ztratil zájem o věc, když mu bylo vytýkáno cokoliv, co udělal navíc, jako špatné a nepotřebné. Nakonec mu Waters z důvodu údajného nedostatku zápalu pro věc dal ultimátum, že po dokončení projektu buď dobrovolně opustí skupinu, nebo nechá Waters celý projekt padnout. A na to už v něm bylo vloženo příliš mnoho finančních prostředků. Jedním z argumentů Waterse bylo například i to, že Wright kouřil jeho cigarety a nikdy mu žádné nekoupil.

Wright se tedy na albu nijak autorsky nepodílel (tím méně na filmu) a při koncertech, které následovaly vystupoval pouze jako "najatý hráč na klávesové nástroje", čímž osobní nepřátelství mezi oběma muzikanty dorostlo vrcholu. Waters po odchodu Wrighta údajně přemlouval Gilmoura, aby se "zbavili i Masona". To se mu nakonec nepovedlo zvláště proto, že mu Gilmour odpověděl, že pokud vyhodí Masona, odejde s ním. Nakonec se Waters poněkud uklidnil, ale do ideálního stavu měla nálada ve skupině rozhodně daleko.

Poslední bodnutí (1983 - 1986)

O čtyři roky později od vydání The Wall, tedy v roce 1983 bylo vydáno další album Pink Floyd, které se řadí spíš mezi ta málo komerčně úspěšná. The Final Cut je prakticky albem, které obsahuje písně zbylé z projektu The Wall a které je často (avšak mylně) pokládáno za první Watersovo sólové album po rozpadu Pink Floyd. Celé je laděno protiválečně a je silně ovlivněno v té době probíhajícím konfliktem mezi Argentinou a Velkou Británií, válkou o Falklandy. Dále se zabývá nebezpečím, nukleárního světového konfliktu (skladba Two Suns In The Sunset) a studenou válkou. Obal alba je podle Watersova návrhu a není rozhodně žádným zázrakem. Zachycuje detailní fotografii proužků od vyznamenání a část rudého kruhu.

Na albu se kromě Waterse, který je autorem veškerých textů a naprosté většiny hudby podílel ještě David Gilmour, který se pouze podílel na hudbě ke dvěma skladbám, což ovšem nebylo uznáno Watersem za vhodné uvádět v kreditech k albu. Gilmourův hlas můžeme tak0 slyšet na Not Now John. Poslední skladba (Two Suns In The Sunset) byla dokonce nahrána bez přispění obou dosavadních zbývajících členů kapely a nahrál ji pouze Waters s najatými hráči. Na piáno hrál (na celém albu) Michael Kamen a bicí pro závěrečnou skladbu nahrál Andy Newmark. Záverečná skladba se obešla i bez Gilmourova přispění a tak se stala jedinou skladbou v historii Pink Floyd, na které se kromě Waterse nepodílel nikdo jiný ze skupiny. Definitivní rozdělení skupiny potvrdila i zmínka na obalu: "The Final Cut by Roger Waters, performed by Pink Floyd, neboli The Final Cut od Rogera Waterse, hraná Pink Floyd" a uvnitř obalu se skrývala krutá pravda, kterou většina fanoušků do té doby ani nezaregistrovala: "Pink Floyd are: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason" - tedy ani slovo o Ricku Wrightovi.

Dosti neurvalým chováním Waterse ke zbytku kapely během natáčení The Wall a Final Cut eskalovala vzájemná nevraživost natolik, že se Waters rozhodl skupinu rozpustit a sám pokračovat pod hlavičkou Pink Floyd spolu s najatými hudebníky. Proti tomu se samozřejmě Gilmour a Mason tvrdě vzepřeli a nastalo něco, čemu se začalo říkat "válka Floyd". Tato válka se odehrávala na všech frontách - v soukromí, v médiích a dokonce i u soudu. Nakonec měla dozvuky ještě i v umělecké sféře (Gilmourova skladba You Know I´m Right, tedy Ty víš, že mám pravdu z jeho sólového alba About Face z roku 1984).

Během této války vzala za své i do té doby neprůstřelná anonymita jednotlivých členů Pink Floyd, kteří se nikdy netoužili stát mediálními hvězdami po vzoru jiných kapel, naproti tomu prosazovali pouze propagaci skupiny co by celku. Když už nebylo na spoluhráče co vytáhnout, snížil se Waters k tomu, že zaplatil jistému karikaturistovi, aby na 100 rolí toaletního papíru namaloval jednotlivě na každý útržek Gilmourův obličej. Mason to sice v žertu komentoval slovy, že pokud by si takto na veřejnosti vyřizovaly účty jeho děti, zlobil by se na ně tak, že by týden nedostaly kapesné, ale v této době šly ve skupině opravdu žerty stranou.

Rozepře ve skupině měla nakonec dohru u soudu, kdy poté, co se ukázalo, že Gilmour a Mason se nespokojí s koncem skupiny a chtějí dále pokračovat pod původním názvem, Waters oba své bývalé hráče zažaloval za neoprávněné užívání jména Pink Floyd, na které si činil nárok sám, co by autor drtivé většiny skladeb. První kolo vyhrál, ale odvolací soud nakonec uvážil "množstevní přesilu" zbylých členů a udělil práva k užívání jména Pink Floyd (a tím pádem i práva k užívání dosavadních ochranných známek) Masonovi a Gilmourovi. Waters odpověděl tím, že své bývalé společníky znovu zažaloval, tentokráte za práva k užívání jeho ryze vlastního vynálezu - nafukovacího prasete. Vysoudil nakonec asi 5 000 liber. Poté se Pink Floyd v novém složení rozhodli předejít podobným komplikacím a přidáním obrovského genitálu změnili koncepci nafukovacího prasete a vyhnuli se tak placení za copyright. Pro jistotu se ale na konci videa The Delicate Sound Of Thunder až za posledními titulky objevil nápis (něco na způsob uznání a poděkování): "Originální koncepce prasete - Roger Waters!"

Velké naděje (1986 - 2001)

Za této napjaté situace se dali Mason a Gilmour na Daveově hausbótu Astoria do natáčení nového alba Pink Floyd, které se mělo stát důkazem, že jméno Pink Floyd stále žije a jehož motivem se stala řeka, i když se koncepce neprojevovala ani tak v textech a hudbě (kromě úvodních zvuků veslování), jako spíš v propagaci alba - na plakátech byla většinou vyfocena Gilmourova Astoria, kde album vznikalo a bylo i nahráno (což si fajnšmekři pochvalují, protože toto nahrávací studio na dřevěné lodi má prý naprosto geniální akustiku), na obalu byla řeka sestavená z 800 postelí (nejedná se o fotomontáž! - Storm Thorgerson, který se mezitím vrátil k návrhům obalů pro Pink Floyd skutečně vyrovnal na mořskou pláž 800 ustlaných nemocničních postelí za sebe a vytvořil z nich řeku postelí, nebo také postel řeky, což je prý slovní hříčka plně vystihující obal i samotné album). Dalším reklamním tahem byla nafukovací postel, která se vznášela přivázaná nad jednou z lodí kotvících na Temži v Londýně.

Název alba A Momentary Lapse Of Reason - Chvilkový výpadek rozumu jen nahrával do noty táboru Watersových přívrženců, kteří se svým oblíbencem v čele prohlašovali album za "podvrh", protože pokud se někdo měl jmenoval Pink Floyd, byl to údajně Waters sám. Nakonec Waters vzkázal svým spoluhráčům, že bez něj nikdy nesvedou být znovu kapelou se jménem Pink Floyd. Na natáčení alba byl pozván i Rick Wright (zpočátku opět jako najatý hráč, protože David Gilmour měl v živé paměti jeho nulové přispění k albu The Wall). Během následujícího téměř nekonečného světového turné Pink Floyd se však stal opět plnohodnotným členem skupiny. V této době dosáhli Pink Floyd pravděpodobně svého post-watersovskéího vrcholu. Album A Momentary Lapse Of Reason se prodávalo velmi dobře, i když bylo kritiky odsouzeno jako "narychlo splácané" jen na důkaz toho, že Pink Floyd se obejdou i bez Waterse. A je pravda, že album nemá takový náboj a dravost či závažnost jiných, předchozích alb.

Jenže ani Waters nezůstával pozadu. Hned po dokončení The Final Cut se dal do práce na svém rozpracovaném projektu - poněkud zmatené vizi manželské krize s názvem The Pros And Cons Of Hitch Hiking, věnované jeho tehdejší ženě Carolyne. A pokračoval přesně tak, jak hlásaly tehdejší novinové titulky: Waters in full flow (neboli Waters (=vody) v plném proudu). Po nahrávce hudby k animovanému filmu o nebezpečí jaderné války s názvem When The Wind Blows pokračoval svým velice úspěšným albem Radio K.A.O.S. A právě fakt, že toto album bylo vydáno takřka ve stejné době jako floydovský Momentary Lapse a obě desky doprovázela konkurenční turné po Spojených státech (kdy se manažeři za každou cenu snažili dosáhnout toho, aby obě části bývalých Pink Floyd hrály co možná nejdál od sebe) znamenal velké napětí mezi jednotlivými hudebníky. Pak se Waters na určitou dobu odmlčel, zatímco Floyd pokračovali v neúnavném koncertování.

Jenže už počátkem devadesátých let o sobě nechal Waters slyšet přímo monstrózním způsobem. Pád berlínské zdi pro něj znamenal výzvu, která se naskytne sotva jednou za život. Kde jinde by měl svůj mistrovský opus vzkřísit, než u nejsmutněji proslulé zdi rozdělující svět ve dví? Megalomanský koncert The Wall Live In Berlin, který se mimo jiné zapsal i do Guinessovy knihy rekordů jako největší koncert všech dob, znamenal opravdovou lahůdku pro hudební fanoušky i kritiky. Na pódium si pozval celou řadu těch nejlepších hudebníků, počínaje Sinéad O´Connor, přes Cyndi Lauper až po Scorpions a mnoho mnoho dalších. Ten, kdo nedostal pozvání na pódium, dostal alespoň vstupenku do hlediště, jen "pan Mason" a "pan Gilmour" - jak své bývalé spoluhráče waters výhradně tituloval (o "panu Wrightovi" se nikdy ani nezmiňoval) pozvání nedostali. Studená válka mezi národy skončila, mezi bývalými spoluhráči z jedné kapely však dosáhla maxima...

Waters se ale nenechal ukolébat úspěchem berlínského znovuvzkříšení Zdi a pustil se do nahrávání dalšího, opět koncepčního alba, které mnozí jeho příznivci považují za to nejlepší, co kdy napsal, včetně alb s Pink Floyd. V žebříčcích úspěšnosti sólových alb jednotlivých členů Pink Floyd se drží spolehlivě na prvních příčkách a není proto divu, že zájem o něj neutuchá dodnes.

Album s názvem Amused To Death bylo vydáno v roce 1992 a neslo se opět v duchu jisté koncepce, která je Watersovi tak vlastní. Ovšem stejně jako vyzrál Waters hudebně, vyzrál plně i textově a tak ona koncepce z alba tolik nevyznívá jako z jeho předchozích alb, hlavně The Pros And Cons Of Hitch Hiking nebo Radio K.A.O.S. Většina textů je laděna mírně či více sarkasticky, většinou kritizují televizi nebo válku, i když již ne tu druhou světovou, ve které Roger ztratil otce, nýbrž ty nové války za použití moderních prostředků elektronického boje, které umožňují vést ji z "3000 mil vzdálených hospod" (a ještě ji přitom sledovat v přímém přenosu). Jakousi ústřední postavu celého alba můžeme spatřovat v opičákovi, který symbolizuje tupého televizního diváka, který jen sedí před obrazovkou, přepíná programy zatímco se v jeho kuchyni kupí špinavé nádobí... Stejně tak Waters kritizuje Spojené státy za jejich způsob vedení válek, kdy piloti letadel jen "plní rozkazy a vychutnávají si krásně modrou oblohu".

Obal alba je více než výstižný - opičák sedící s ovladačem v ruce na hromádce slámy před televizní obrazovkou ze které se na něj upřeně dívá "boží" oko. To proto, že i bůh (bůh obrazovky i ten skutečný) mají na albu své místo. Waters předpokládá, že je velmi naivní předpokládat, že vše, co se děje je jen z boží vůle a tento svůj názor reprezentuje ve skladbě s názvem What God Wants. Kladením protikladů vedle sebe ("bůh chce mír, bůh chce války") parafrázuje kázaní duchovních a zesměšňuje jejich neochvějnou víru, že vše má bůh pod kontrolou a člověk ani nemá zodpovědnost za cokoliv co činí. Další Watersovy aktivity směřují již na konci devadesátých let a na počátku nového milénia do dalšího dlouhého turné, kdy po ročním koncertování po USA následuje zbytek světa s koncem v Evropě. Zároveň Waters již delší dobu připravuje nové sólové album a vydal rovněž své nové dílo - operu Ca Ira. Je jisté, že pan Waters má ještě mnoho chuti do práce a muzika pro něj stále ještě neznamená jen zdroj příjmů z autorských práv.

Po vydání alba Momentary Lapse of Reason se Pink Floyd umělecky odmlčeli a věnovali se neúnavnému koncertování. Když ale turné na přelomu let osmdesátých a devadesátých skončilo, nechali se slyšet, že považují horizont 7 let za optimální mezi vydáváním nových alb. Je jen škoda, že se jim to podařilo jen jednou. V roce 1994 překvapili Pink Floyd svět svojí vitalitou a hudebními nápady na jednom z nejlépe fanoušky přijímaných alb - Division Bell. Album bylo typickou ukázkou postwatersovských Pink Floyd. Od obalu, který je tradičně dílem Storma Thorgersona a jeho dílny a věnuje se přesně tomu, o čem je i jistá koncepce alba, tedy ztrátě komunikace mezi lidmi. Album vyznívá živě a je po všech stránkách dobře vyvážené. Někteří kritici a fanoušci ovšem těžce přijali fakt nevyhnutelné komercializace v určitých směrech (například skladba Take It Back až moc připomíná styl U2 a je zřejmé, že byla na album přidána z důvodů snadné "vysílatelnosti" v rádiích. Nepřekvapí, že se stala i A-stranou singlu propagující album - jistou náhradou a zároveň velikým překvapením je ovšem stará dobrá Astronomy Domine na B-straně). Dále mnoha lidem vadilo reklamní spojení Pink Floyd a koncernu Volkswagen, který se stal hlavním sponzorem následujícího turné (vyrobil dokonce omezenou edici známého vozu Golf s názvem VW Golf - Pink Floyd edition).

Následné turné bylo opravdu ve velkolepém stylu s monstrózní light-show, která ještě nebyla překonána a těžko někdy bude. Turné s Division Bell se stalo jedním z nejúspěšnějších v historii rockové hudby (v rámci tohoto turné vystoupili Pink Floyd 7. 9. 1994 i v Praze na Strahově, kde hráli pro 115 000 diváku včetně tehdejšího prezidenta Václava Havla).

Koncerty i album však zahalila rouška tajemství v podobě fenoménu Enigma. V roce 1994 se totiž na internetovém fóru o Pink Floyd (alt.music.pink-floyd) objevil záhadný vzkaz od člověka, který si říkal Publius a který odmítl sdělit svou totožnost. Vzkaz nabádal k pozornému poslouchání alba a zároveň k vzájemné komunikaci mezi lidmi všech možných vrstev a kruhů, aby objevili cosi zvláštního na albu, čemu říkal Enigma. Prakticky nikdo ho nebral vážně, až do chvíle kdy se Publius rozhodl podat důkaz o svém vlivu. Předem ohlásil, na kterém koncertu a v který den dá o sobě vědět. Zpočátku se objevoval na světelných nápisech pod pódiem nápis "PUBLIUS ENIGMA", později se rozhodl pro transparentnější důkaz a na koncertech v Earl´s Court, které byly natáčeny televizí a vysílány do celého světa (a byly vydány i na videu s názvem P.U.L.S.E., které doprovázela stejnojmenná audionahrávka) se při skladbě Happiest Days Of Our Lives objevil na pozadí a matematickými vzorci nápis "ENIGMA", napsaný fixem. Pak někdo rychle nápis zase začernil... To jako důkaz stačilo na to, aby zmátlo velkou spoustu lidí, kteří se snažili odhalit totožnost onoho člověka i to, co je vlastně Enigma. Publius se ještě několikrát na internetovém fóru ozval, většinou s povzbuzujícími vzkazy, ale na konci roku 1995 se odmlčel docela, aniž by někdo zjistil, o koho jde, nebo co je onou Enigmou. Hodně fanoušků to ovšem přesvědčilo o tom, že protože Enigma nebyla rozluštěna, musí historie Pink Floyd pokračovat a musí tedy vydat další album.

Po skončení turné se Pink Floyd jako skupina odmlčeli a po tvůrčí stránce o nich není slyšet dodnes. Kromě několika reedic známých alb z minulosti (za zmínku stojí první vydání koncertního záznamu The Wall v kompletní podobě) Pink Floyd nevydávají žádná nová alba. Nick Mason se podle dostupných informací vůbec hudbě nevěnuje. Rick Wright se kromě vydání alba Broken China v roce 1996 také nijak v hudbě neangažuje, snad kromě účasti na koncertech Davida Gilmoura v rámci Meltdown Festivalu. Jediný David Gilmour je tedy mezi hudebníky vidět. Poměrně často koncertuje na různých dobročinných koncertech nebo při speciálních příležitostech. Jednou z nich byl třeba jeho společný koncert s Paulem McCartneym v Cavern Clubu v Liverpoolu nebo jeho účast na charitativním festivalu v Meltdown. Jakékoliv dohady o údajném nově připravovaném albu striktně odmítá s tím, že jestli vůbec nějaké ještě bude, ukáže teprve budoucnost. Pravda je, že Pink Floyd svoji činnost nikdy oficiálně neukončili. Stále tedy můžeme doufat v to, že se ještě dočkáme od Pink Floyd nějakého hudebního počinu. V současné době opravdu nezbývá než doufat. Velkým povzbuzením však pro fanoušky bylo to, že se Pink Floyd setkali znovu všichni na jednom pódiu a dokonce spolu zahráni několik svých nejslavnějších skladeb v rámci charitativních koncertů na pomoc africkým zemím Live 8. Bylo to poprvé od roku 1981, co Roger Waters stál na jednom pódiu s Davidem Gilmourem a Rickem Wrightem (s Nickem Masonem vystupoval v minulosti několikrát na jiných dobročinných akcích). Stalo se tedy to, co by před několika lety mnozí považovali za stejný zázrak, jako kdyby zamrzlo peklo. V souvislosti s vydáním nového alba Pink Floyd se chce jen říct: Když peklo zamrzlo jednou, mohlo by i podruhé...