Sebepoškozování
Představa: Když se někdo rozhodne, že spáchá
sebevraždu, nikdo mu v tom nemůže zabránit. Skutečnost: Mnoho lidí,
kteří se pokoušejí o sebevraždu, se pohybuje mezi touhou žít i zemřít.
Jejich postoj k výsledku sebevražedného jednání je ambivalentní. Když
se jim dostane včasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od
sebevraždy odvrátit.Představa: Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nikdy
nespáchá.
Skutečnost: Jde o velmi rozšířený a nepravdivý mýtus. Opak je pravdou.
To, že někdo o sebevraždě mluví, je důkazem, že sebevražda je obsahem
jeho myšlenek. Je tedy určitě ve větším ohrožení než ten, kdo o ní
nemluví.
Představa: Lidé, kteří se pokoušejí o sebevraždu, nehledají pomoc.
Skutečnost: Je prokázáno, že většina lidí, kteří spáchali sebevraždu,
hledala lékařskou pomoc v posledním půlroce před svým činem a rovněž
dávala najevo své pocity před svým okolím. V každém suicidálním aktu je
obsaženo volání o pomoc.
Představa: Sebevražda přichází bez varování.
Skutečnost: U lidí, kteří jsou ohroženi suicidálním jednáním, můžeme
pozorovat dosti dlouhou dobu různé známky psychického napětí, poruchy
spánku, tělesné obtíže apod. Jde o tzv. presuicidální syndrom.
Představa: Každý, kdo se pokouší o sebevraždu, musí být šílený.
Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, netrpí
šílenstvím, ale mohou být depresivní, mohou pociťovat bezvýchodnost a
nevěří, že existuje jiná životní alternativa.
Představa: Když se někdo pokusí o sebevraždu, je ohrožen sebevražedným jednáním navždy.
Skutečnost: Osoby, které se pokoušejí o sebevraždu, trpí tímto stavem pouze v určitých obdobích svého života.
Představa: Když se někoho zeptáme na sebevražedné myšlenky, můžeme mu tento nápad vnuknout.
Skutečnost: Není žádný důvod se domnívat, že bychom hovorem o suicidiu
mohli tento nápad vnuknout někomu, kdo suicidální není. Rozhovor o
případných suicidálních myšlenkách může naopak pomoci a dovoluje
posoudit suicidální riziko.
Představa: Děti se nedokážou zabít, je to věc až starších lidí.
Skutečnost: Sebevraždu mohou spáchat i děti. Sebevražednost dětí a dospívajících se v současné době zvyšuje.
Představa: Sebevražda se vyskytuje nejvíce buď mezi velmi bohatými lidmi, nebo naopak mezi velmi chudými.
Skutečnost: Sebevražednost se vyskytuje ve všech sociálních vrstvách, i když chudoba je jedním z rizikových faktorů.
Způsoby sebepoškozování
Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definice takového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické deskripce a klasifikace.
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu
představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní
pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními
okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto
okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat
za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají
charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře
a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že
sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení
nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
Automutilace (self-mutilation)
představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z
psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam.
Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce,
genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity
viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou
vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace
se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních
praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami
osobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt
ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.
Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding)
je
termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často
opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální
motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného
letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí,
předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K
sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo.
Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo
zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji
uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí,
někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků
narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autoři
ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu
(addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu
sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno
a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím
chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti
okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm)
představuje
širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie
suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický
patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské,
disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami
příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na
návykových látkách.
Syndrom pořezávaného zápěstí (wrist-cutting, slashing)
má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na
zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se,
že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou
dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání
vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají,
mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se
prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k
opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky (self-poisoning, overdosing)
představuje
neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného
suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o
léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z
rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.
zdroj: www.cyklomat.blog.cz