Latina
Vývoj
Latina patří do indoevropské jazykové skupiny. Mluvili jí původně Latinové, obyvatelé Latia, krajiny ve středu Apeninského poloostrova při dolním toku Tibery. Jedním z kmenů sídlících v Latiu byli Římané, kteří obývali město Řím a jeho okolí. Výbojní Římané latinu rozšířili po celém svém impériu.
Latina prostřednictvím antické literatury zprostředkovala evropským národům antickou vzdělanost. Vedle spisovné latiny, normované Caesarem a Ciceronem, se vyvíjela též řeč lidová, která ke konci doby císařské získala převahu nad spisovnou latinou. Tím, že se rozšířila v Itálii a v římských provinciích, stala se latina základem dnešních románských jazyků (francouzštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, rumunštiny aj.).
Středověká latina, na kterou se tento web zaměřuje, se stala všeobecným dorozumívacím jazykem vzdělaných vrstev, jazykem mezinárodních diplomatických styků i jazykem umělecké literatury a státní správy. Proto jsou umělecká, teologická i vědecká díla té doby psaná latinsky. Středověká latina má svůj počátek v posledních letech západořímské říše. Tehdy se latina stala lidovým jazkem i v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení konjunktivů, omezení skloňování koncovkami, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). O prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny se v některých svých dílech zmiňuje sv. Augustus, když naráží na „lidový způsob mluvy“. Jiné dílo, Poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae) je dokonce lidovým jazykem napsáno celé. V době Karla Velikého středověká latina doznala tzv. karolinské reformy). Tato latina byla v mnoha aspektech ovlivněná národními jazyky, a proto se tedy v různých krajích částečně liší, hlavně v lexiku.
V českých zemích převládala latina až do husitského období, v Uhrách se udržela jako jazyk státní správy téměř až do poloviny 19. století. Za tu dobu pronikla do češtiny a dalších evropských jazyků spousta latinských slov. Mnohé výrazy převzaté z latiny jsou dnes součástí mezinárodní terminologie.
Abeceda
Latinská abeceda měla 23 písmen. Chyběla v ní písmena ch a také j a u, protože písmena i se používalo pro samohlásku i i souhlásku j a znaku v pro hlásky u a v. Římané ji převzali prostřednictvím Etrusků od Řeků.
Velká písmena se v latině píší jen na začátku vět, vlastních jmen a jejich odvozenin (Roma, Romanum).
Fonetika
Samohlásky
Vyslovují se stejně jako v češtině, jen písmeno i se čte před samohláskou jako j, např. iudex čteno judex. Písmeno j je původem ze 16. století, dříve v abecedě nebylo.
Délku označujeme vodorovnou čárou nad samohláskou (ā). Toto označení se ale používá jen pro výukové účely.
Dvojhlásky
ae nebo oe se vyslovují jako é, např. poena čteno péna. Není tomu tak, ale v případě, kdy je nad písmenem e čárka nebo dvě tečky (aē, aë, oē, oë). Takto je upozorněno na fakt, že nejde o dvojhlásku, ale dvě samostatné samohlásky, které patří do dvou různých slabik.
Souhlásky
- Římané vyslovovali původně každé c jako c, ale od 5. stol. n. l. se ustálila výslovnost c před samohláskami e, i, y a dvojhláskami ae, oe, zátímco v jiných případech se mění v k (např. corpus čteno korpus).
- Souhláska q se vyskytuje jen ve spojení se samohláskou u a vyslovují se spolu jako kv, např. aqua čteno akva.
- Souhláska s se mezi dvěma samohláskami, potažmo i dvojhláskou, nebo mezi samohláskou a souhláskou m, n, r vyslovuje jako z (např. Caesar čteno cézar, rosa čteno roza, census čteno cenzus).
- Pokud za souhláskou t nalezneme skupinu samohlásek iu, ia, ie, nebo io, vyslovuje se t jako c, např. ratiō čteno racio.
- Slabiky di, ti, ni se vyslovují tvrdě.
Přízvuk
Dvojslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice. Trojslabičná a víceslabičná slova mají přízvuk na:
- předposlední slabice, jestliže je dlouhá přirozeně nebo polohou (laudāmus, laudantur);
- třetí slabice od konce, jestliže je předposlední slabika krátká (ēducant)